100: To už je ráno?

18. ledna 2009 v 18:23 | Arvari |  Story for those who...
Jonne zmateně zamžoural do denního světla.

Denního?
Až teď si uvědomil, co ho to vlastně vzbudilo. Pohlédl ke dveřím.
"Tarjo?"
"Ano, já," přikývla Jannova matka.
"To už je ráno?" zašeptal zmateně Jonne.
"Jo, je," potvrdila.
"To jsem usnul?"
"Vypadá to tak. Když jsem sem v jedenáct přišla, byli jste oba dávno v říši snů."
"Do háje. Měl jsem..."
Jonne se zadíval na druhou polovinu postele. Jann ještě pořád spal, na tváři ten nejsladší výraz, jaký Jonne kdy viděl. Blonďák se usmál, otočil hlavu zpět k Tarje a posadil se.
"Neboj," mrkla. "Byl večer propocenej, tak jsem ho převlíkla za tebe. Doufám, že se nezlobíš."
"Děkuju..."
"Není vůbec zač. Asi bych vás tu měla nechat."
"Počkej," zastavil ji tiše Jonne. "Taky půjdu dolů. Umírám hlady..."
"Jen buď tady. Dostanete snídani do postele."
"Fakt?!" podivil se Jonne.
"Ale no tak. Jako bys to tu ještě nezažil," zasmála se Tarja. "Jsem tu za deset minut. Dáš si čaj nebo kafe?"
"Čaj, prosím. A děkuju..."
Tarja mávla rukou a vyklouzla ven ze dveří. Jonne si znovu lehl na postel. Vzápětí uslyšel zamručení.
"Když jí budeš furt za něco děkovat, jednoho krásnýho dne mi tě zabije," zamumlal Jann.
"Lásko! Ty už jsi vzhůru?"
"No, já ti nevím," pootevřel Jann jedno oko. "Jsem?"
"Očividně," zaculil se Jonne.
"Tak když už jsem vzhůru, mohl bych dostat pusinku?"
"Ale to víš, že mohl. A dokonce i něco jinýho!"
"Hm... Copak?" zabručel Jann poté, co se Jonneho rty oddělily od těch jeho. "Bude se mi to líbit?"
"No, pokud ti to vrazím do zadečku..." usmál se ďábelsky Jonne.
"Počkej, nech mě hádat," vzdychl Jann. "Můžu dostat teploměr, co?"
"Ty jsi tak inteligentní, drahoušku..."
"Fajn, dej mi ho," vzdal se Jann.
"Do zadečku?"
"Do ruky!"
"Ale tam to moc nenaměří..."
"Já vím! Spolehni se, že ho dám někam, kde naměří!"
Teploměr se přesunul z Jonneho ruky do té Jannovy.
"A už je ti aspoň trošku dobře?" pohladil Jonne Janna po tváři.
"No, bylo mi v životě i líp," pokrčil Jann rameny. "Nejspíš mám ještě teplotu. A jsem slabej jak moucha... Ale rozhodně je to lepší než včera."
"Co hlava?"
"Hlava... nic," odvětil po krátkém soustředění Jann. "To je dobrá zpráva, co?"
"Celý to, jak ti je, je dobrá zpráva," políbil Jonne Janna do vlasů. "Miluju tě."
Dřív, než Jann stačil odpovědět, dveře ložnice se znovu otevřely. Nejprve se objevil podnos, poté i Tarja. Když uviděla, že Jann je vzhůru, rozzářila se.
"Broučku!"
"Dobrý ráno, mami," odpověděl Jann. "To je moje snídaně?"
"Nás obou!" opravil ho Jonne.
"Ale já jsem tu ten nemocnej! To JÁ potřebuju hodně energie!"
"Jen klid, Jannie," umlčela ho Tarja. "Vzala jsem dost pro oba."
"To je moc dobře," kývl spokojeně Jann. "Mimochodem, jak bylo včera?"
"Hele, ty jeden malej..." zavrčela Tarja. "Ale tak dobře. Bylo to fajn. Ale bylo to teprve první rande, takže ti těžko můžu říct, jestli dostaneš nevlastního tatínka..."
"Řekla jsi mu o naší prapodivný rodince?"
"Řekla. A neutekl."
"Tak to vydrží," zachechtal se Jann.
Ozvalo se zapípání.
"Tak se pochlub," nastavil Jonne ruku. Jann mu podal teploměr. Jonne vrhl krátký pohled na displej. "Třicet sedm celých šest."
"Dobře, rozumím," vzdychl Jann. "Teď se najím, vypiju si horkej čaj, vezmu si prášky na teplotu a nachlazení, lehnu si a vstanu jen tehdy, když budu potřebovat na záchod. A Jonne mi tu bude dělat moje soukromý ohřejvátko..."
"Jo, řekl jsi to přesně," rozcuchal mu Jonne vlasy. "Tak se posaď, sluníčko. Protože snídaně volá..."

NÁSLEDUJE: Ale proč právě takhle?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama