108: Odřídíš to domů?

18. ledna 2009 v 18:52 | Arvari |  Story for those who...
Jonne seděl na gauči v Sammyho obývacím pokoji, nohy pokrčené, ruce obtočené kolem nich, hlavu skloněnou. Kousal se do rtu. Fyzická bolest odváděla jeho pozornost od té psychické. Zatraceně. Jani byl pryč už hodinu. A podle toho, co říkal předtím, se ještě minimálně půl nevrátí. Nebo možná celou další hodinu. Jonne měl pocit, že co chvíli zešílí.

Za poslední hodinu měl celkem šest telefonátů. Nejdřív s Kristianem. V tom se dozvěděl, že je ten největší idiot, jakého zmíněný kytarista kdy v životě viděl, a že by si zasloužil, aby jeho intimní partie byly připojeny na zmenšenou verzi elektrického křesla. A že jestli si Jonne dovolí být nakažený a zemřít, jmenovaný kytarista ho osobně zabije. Pak s Tarjou, která, vzhledem k tomu, že Jann jí nezavolal, zjišťovala současný psychický stav svého syna. Poté s Emily. Ta chtěla utěšit. A pořád jen opakovala, že tyhle testy musí ukázat, že ty předchozí se pletly. Jonne nevěřil, že se to stane, ale zároveň tu malou chápal. Přeci jen jí umíral její milovaný táta... Pak mu volal Larry. Ten na něj pro změnu ječel, že jen co se blonďák vrátí do Tampere, zašije mu ústa. Aby se taková situace už nikdy neopakovala. Dál Tommi, kterému zavolal Kristian. A nakonec Jonne mluvil se Sevim, který byl jediný, kdo mu nic nevyčítal, jen poslouchal. Ale Jonne dokázal i přes telefon cítit jeho strašný smutek. Skvěle. Takže, rekapituloval si Jonne, jsem někomu zabil syna, malý holčičce vzal tátu, pak prakticky spáchal sebevraždu, čímž jsem zradil svoje nejlepší přátele, a můj bratr mě proklíná, protože nakonec to bude ON, kdo bude na mém pohřbu muset utěšovat Villeho a Mummu.
A co bylo úplně nejlepší, naprosto se mu sesypal život, který ho poslední dobou dokonce začalo bavit žít. Měl to, po čem toužil už roky. A teď o to najednou zase přicházel. Všechno se hroutilo jako špatně postavený domeček z karet...
"Janniesku," zašeptal. "Lásko, já tohle opravdu nechtěl. Sluníčko, jak se po tomhle ještě někdy dokážeš usmát?"
Odpovědi se nedočkal. Co si taky myslel, když v domě nikdo nebyl?
Děsil se chvíle, kdy se Jannie vrátí.
Jonne ho zoufale chtěl zas u sebe, ano... Ale zároveň nechtěl. Protože až se Jani vrátí, bude konec. Konec všech nadějí, které snad Jonne ještě choval. Definitivní konec jejich normálního života. Prášky, sex s kondomem, za tři měsíce Jonneho testy, potvrzení diagnózy, prášky... sex bez kondomu. Protože k čemu bude dvěma HIV pozitivním, že?
Uslyšel hlasy a bouchnutí dveří. To už jsou zpátky?
Ještě si vzpomněl na to, co Jann říkal těsně před odjezdem. Slíbil, že nebude plakat. Že by plakal leda v případě, že by testy vyšly dobře. Ale tak naivní Jonne nebyl. Věděl, že výsledek bude pozitivní. A že Jann plakat bude.
Dveře obývacího pokoje se otevřely. Jann vešel do místnosti. Zavřel. V očích měl slzy.
Jonne vstal.
"Sluníčko..." dostal ze sebe.
"Blondýnečku," špitl Jann. "Blondýnečku..."
"Lásko, tak co je?"
"Odřídíš to domů, blondýnečku? Chci jet domů. Chci jet za svojí rodinou. Chci za svojí malinkou Emily..."
"Jannie, já za volantem neseděl už-"
"Ale řidičák máš. Blondýnečku, prosím. Já to sám nezvládnu. Já se celej klepu..."
Jonne pevně sevřel Jannovy ruce.
"Odřídím to, pokud mi teď hned řekneš jak to dopadlo."
"Jonne, miláčku..."
"Umíráš mi, viď, lásko? Ty mi umíráš. Ty mi nesmíš umřít!"
Na Jannově tváři se objevil lehký úsměv. "Ty můj malej Jonníku..."

NÁSLEDUJE: Trápil jsem se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama