115: Co když někde leží...

19. ledna 2009 v 17:45 | Arvari |  Story for those who...
"Tati, tak už toho-"

"Nenechám!" vzlykl Jann. "Už je pryč pět hodin!"
"Ale on není dítě!" vykřikla Emily. "Určitě ví, jak se o sebe postarat!"
"Mluvíš jak dospělá, holčičko," popotáhl Jann. "Ale prostě nic nevíš. Já se o něj bojím!"
"My víme, Jannie. Ale když se budeš rozčilovat, nijak mu-"
"Tak mě všichni nechte, mami! Nechte mě na pokoji! Nedovolili jste mi ho jít hledat! Tak mě aspoň nechte brečet!"
"Janne-"
"Ne, Kirsi!"
"Jsi pitomec, Jani," konstatovala Tarja.
"Já vím. Bože, vždyť já to všecko vím!" zaskučel Jann. "Jak jsem mohl bejt tak strašně blbej?! Jak jsem mu mohl říct, že jsme spolu moc dlouho? A on... jak to asi mohl pochopit?"
"Na to se ptáš každejch pět minut," vzdychla Tarja.
"A odpověď je vždycky stejná," doplnila Kirsi. "Pochopil to tak, že se s ním chceš rozejít. Další blbý otázky, drahoušku?"
"Ne," zašeptal Jann.
"Tati, no tak!"
"Ale já se o něj bojím... Mám příšernej strach! Co když někde leží... Před rozbitým autem, protože odsud ujel tak rychle, že si ani nezapnul pás... A krvácí, pomalu mi umírá..."
"Tak už toho sakra nech!" okřikl ho Kirsi. "Teď tu malou děsíš!"
"Promiň. Emily moje malinkatá, promiň. Já nechtěl. Nechci ubližovat ještě tobě, když už jsem dneska tak příšerně ublížil Jonnemu..."
"Jsem si jistá, že Jonne se na tebe nebude zlobit," objala Janna Tarja. "Pochopí tě. I on má občas špatnej den."
"Já měl dneska mizernej den," zamumlal Jann. "Mizerně jsem spal, při snídani jsem si spálil jazyk kafem, přivřel jsem si ruku do dveří, na kytaře se mi přervaly hned tři struny, nešlo mi psát, nešlo mi myslet, židlí jsem si přejel přes mobil, zavirovanej počítač..."
"Jani-"
"Vyletěl jsem, a to jsem neměl. A Antti mi to říkal, že nemám říct věci, kterejch bych litoval. A já neposlechl a teď lituju. Strašně lituju..."
"Mlč už!" vrazila mu Tarja pohlavek. "Jsi idiot, o tom nebudeme debatovat! Ale už by ses konečně mohl přestat litovat a-"
"Jonne!" zaječel Jann, vytrhl se matce z náruče a rozběhl se k hlavním dveřím.
"Má pravdu," řekla Emily. "Tohle je tátovo auto."
Jann otevřel dveře dokořán a vyběhl ven, jen ve svých džínách, tričku a pantoflích. Vrhl se kolem krku blonďáka, který právě zamkl auto.
"Jonne. Jonníku, lásko, miláčku, konečně!"
"Ale copak, Wilde?" zeptal se chladně Jonne. "Snad jsem ti nechyběl..."
"Jonne!" rozvzlykal se Jann. "Omlouvám se. Prosím, odpusť mi! Je mi to líto, všechno mě to mrzí. To, co jsem řekl, jsem tak nemyslel, vážně! Miluju tě, Jonne, POTŘEBUJU TĚ!"
"Proboha, lásko," vzdychl překvapeně Jonne. "Vždyť já se nezlobím. Hlavně se uklidni..."
"N-nezlobíš?" zopakoval tichounce Jann.
"Ne, nezlobím," usmál se na něj Jonne. "Miluju tě, Jani."
"Děkuju, Jonne," špitl Jann. "Děkuju. Miláčku, děkuju..."

NÁSLEDUJE: Tak je to pravda
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama