121: NE!

19. ledna 2009 v 17:49 | Arvari |  Story for those who...
Byla sobota, čtyři hodiny a třiadvacet minut odpoledne.

Jann zoufale zíral do téměř prázdné ledničky.
Právě ve chvíli, kdy bezradně zavíral její dveře, vešel do kuchyně Jonne.
"Ale copak, Jannie?" usmál se při pohledu na Jannův tragický výraz.
"Myslím, že jsme měli nakoupit," popotáhl Jann.
"Tarja nenakoupila?" pozvedl Jonne obočí.
"Ne. Já jí řekl, že mi snad bude pětadvacet a umím nakoupit sám. A to i když mám vyhlídku na to, že budu celej víkend jen s tebou. Asi se rozpláču."
"No tak, Jannie..." objal ho Jonne. "Copak máme k dispozici?"
"Těstoviny tak pro jednoho ne moc hladovýho, dvě rajčata, papriku, jednu okurku, tři jablka, čtyři pomeranče, půlku čokoládový tyčinky a sáček bonbonů. Pak takový věci jako mouku, mlíko, vajíčka, v mrazáku maso a podobně, ale to by předpokládalo vaření. A do vaření se mi právě moc nechce..."
"Těstoviny bys snad chroupal syrový?"
"Těstoviny, lásko, jen hodíš do vody a čekáš. Nad tím zbytkem se musí stát, míchat s tím, hlídat..."
"Jasně, chápu. Nepotřebuju přednášku," zasmál se Jonne. "Fakt toho víc nemáme?"
"Minerálky, džusy, kafe, maminčinu neuvěřitelnou sbírku čajů a kakao," vypočítal Jann.
"Fajn. Máš něco proti pizze?"
"Hm..."
"Takže ano. Víš co? Uděláme ti zeleninovej salát. Miluješ zeleninovej salát..."
"Jo, ale ne jen z rajčat, papriky a okurky!"
"Tak co by sis dal?" vzdychl Jonne.
"Momentálně?" zaculil se nevinně Jann.
"Ano, momentálně. A neříkej kafe."
"Na to jsem ani na okamžik nepomyslel."
"Vážně? Tak co by sis dal?"
Jann se mírně naklonil a jemně Jonneho kousl do ucha.
"Tebe, lásko," zašeptal.
"Jani!" zahihňal se Jonne.
"No co?!" šťouchl ho Jann do žeber. "Jsem nadrženej!"
"Jak se ti to povedlo?" přimhouřil Jonne oči. "Vždyť jsem neudělal nic pro to, abych tě vzrušil!"
"Pomyslel jsem na okurku..." zamumlal Jann.
"Jani!" vytřeštil Jonne oči.
"No co? Broučku, nebyli jsme spolu přes třináct hodin..."
"Z nichž deset jsi prospal."
"To jsme vstali už před třema hodinama? Vážně jsem bez tebe vydržel tak dlouho?"
"Ještě před chvílí jsi umíral hlady!"
"Rád naši snídaňo-obědo-večeři o pár minut posunu..."
"Minut? Sluníčko, jak se my dva dostaneme do postele, nevylezeme z ní hodiny."
"Kdo tvrdí, že musíme hned lízt do postele?" naklonil Jann laškovně hlavu.
"Nemusíme?" pročísl Jonne rukou Jannovy vlasy.
"Nemusíme. Můžeme si to dát přímo tady na stole..."
"Jannie, ty divočíš..."
"Ano, Jonníku, a jak rád..."
"Takže na stole?" zamručel Jonne. "Fajn. Máme lubrikant?"
Jann se otočil a otevřel jeden z mnoha šuplíků kuchyňské linky. Chvíli se v něm přehraboval, pak vytáhl malou tubičku.
"Vždy připraven!" zazubil se.
"Teda, pane Wilde... Co kdyby to našla Emily?"
"Emily je dávno poučená..." zamumlal Jann. "Ví, že homosexuálové potřebují věci trošku... usnadnit..."
"Má to takhle malý dítě vědět?"
"Myslím, že žádnou škodu to napáchat nemůže. Je chytrá. A může machrovat před kamarádkama..."
"Cvoku," ušklíbl se Jonne.
"Blondýnku..." zaculil se Jann. "Víš, jak bych to rád zkusil?"
"Hm... jak?"
"Zezadu... Překvapuje mě, že jsme to tak ještě nedělali..."
"Jani!"
"Nebo máš něco proti?"
"No, vlastně..."
"Klidně řekni..."
Jonne se usmál a přešel k jídelnímu stolu. Předklonil se a lokty se o něj opřel. Svůdně zavlnil pozadím.
"Tak do toho, sluníčko."
Jann se kousl do rtu. Postavil se za Jonneho. Levou rukou přejel po blonďákových zádech. Pravou posunul na jeho podbřišek.
"Ale no tak, Jani. Nezdržuj..." zabručel Jonne.
"Dobře. Jak si přeješ."
Jonne se tváří opřel o stůl. Ucítil Jannovy ruce. Začaly rozepínat knoflík na jeho kalhotách.
Najednou jako by cítil ruce někoho jiného. Najednou byl malý, vyděšený, srdce mu zběsile bušilo. Cítil, jak se mu svírá hrdlo.
"NE!" zaječel. "NE! Pusť mě! Dej ty svoje špinavý pracky pryč! Pusť!"

NÁSLEDUJE: Bojím se, že to nebyl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama