128: Ty...

19. ledna 2009 v 17:54 | Arvari |  Story for those who...
Nevzpomínal si, že by se někdy v životě oblékl tak rychle. No dobře, oblékl...

Boty si nazul a zavázal jen tak, aby nezakopával o tkaničky. Do bundy se soukal ještě když vybíhal ze dveří. Nemyslel na to, že má na sobě jen staré odrbané džíny, které nosí maximálně tak na doma, a vytahané tričko. Potřeboval dohnat Jonneho.
A povedlo se mu to. Sice lapal po dechu, ale už byl za Jonnem. Chytil ho za ruku.
"Nech mě na pokoji!" rozkřikl se Jonne.
"Ani omylem," vypravil ze sebe Jann. "Jonne, zastav."
"Pusť mě!" zaječel Jonne. "Prostě už mě nech bejt! Nechte mě VŠICHNI BEJT!"
"Ne, Jonne! Necukej sebou, sakra! My tě prostě nenecháme jen tak se mučit, pochop to! Záleží nám na tobě!"
"Tak mě nechte! Umím se s tím srovnat sám!"
"Kdybys to uměl, nechováš se jako idiot!"
"Aha, takže spát s tebou znamená chovat se jako idiot?! Fajn, tak já se přestanu chovat jako idiot!"
"Tak jsem to-"
"Ale ano, myslel! Kurva, Wilde, nech mě na pokoji!"
"Donuť mě!"
"Pusť mi tu ruku, ty zkurvenej buzerante!"
Jannovy oči ztvrdly.
"Tak fajn. Když to chceš takhle, máš to mít."
Pustil ho. Bez jediného dalšího slova. Jonne zůstal stát jako opařený.
"Jannie, já..." zašeptal.
"Zmiz. Chtěl jsi jít dál, tak PADEJ!"
"Jannie, já to přeci..."
"No tak, proč nejdeš? Měl bys chtít zmizet co nejdál od toho buzeranta..."
"Já tohle nechtěl říct!" vzlykl Jonne.
"Tak už to neříkej, prosím. Mám na tohle oslovení opravdu ošklivý vzpomínky," položil Jann ruce kolem Jonneho pasu.
"Já vím..." přitiskl se k němu Jonne. "Omlouvám se."
"Omluva se přijímá."
"Prosím, odpusť mi."
"Odpouštím, Jonne."
"Já... Já za to nemůžu. Já se nedokážu vyrovnávat s problémama. Neumím všechno jen tak hodit za hlavu. Pořád na to myslím, pořád... Každopádně jsem pochopil, že starosti se jen tak vyšoustat nedají."
"No, tak to je postřeh..."
"Jannie, teď jsi zlej."
"Promiň... Půjdeme domů a popovídáme si?"
Najednou stál Jonne metr od Janna.
"Sakra, kdy to pochopíš? Já si nechci povídat! Chci na to zapomenout, kurva!"
"Ale zapomeneš i díky tomu, že si s někým promluvíš!"
"Nechci mluvit, Janne!"
"Fajn. Dobře, o promlouvání už ani slovo, slibuju."
"Ale já ti nevěřím! Ty se nikdy nezměníš!"
S tím se Jonne rozeběhl pryč. Nevěděl kam. Hlavně daleko. Pryč od Janna a jeho zatracených názorů, které se mu tak vehementně snaží nacpat do hlavy...
Zabočil za roh. Proplétal se davem. V tuhle denní dobu bylo Tampere plné lidí. Slyšel za sebou dusot Jannových nohou. Ale ignoroval to. Někde se mu ztratí. Tamhle je vhodná odbočka...
V tu chvíli do někoho vrazil. Zapotácel se, začal padat dozadu. Ale ucítil kolem sebe známé ruce.
"Mám tě, lásko," pošeptal mu Jann.
Jonne se mu rychle vytrhl.
Pak mu došlo, že člověk, do kterého vrazil, tam pořád stojí. Možná by se mohl omlu...
Ale ne. Ale ne. Ne, ne, ne!
Jonne zděšeně zíral na muže před sebou. Na krátkovlasého blonďáka, ačkoliv občasné bílé pramínky svědčily o jeho pokročilém věku. Na tvář, která vypadal starší, než by vzhledem k věku měla. Na modré oči, které Jonne vídal pokaždé, když se podíval do zrcadla.
"Ty..." vydechl.
Rozeběhl se dál. V očích měl slzy. Tohle se nikdy nemělo stát!
Než se Jann vzpamatoval, Jonne byl pryč. Jann nic nechápal. Zadíval se na muže před sebou. A pak mu všechno došlo.

NÁSLEDUJE: Kdyby snad někdy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama