130: No konečně!

19. ledna 2009 v 17:55 | Arvari |  Story for those who...
Cvaknutí klíče v zámku.

Jann zvedl hlavu. Už myslel, že se nedočká.
Otevřené dveře, temný stín, dveře se tiše dovírají. Další tiché cvaknutí.
Jen ve světle pouličních lamp prochází halou postava.
Jann vstal.
"No konečně!" řekl polohlasně.
Jonne naskočil. Srdce mu najednou bilo dvojnásobnou rychlostí. Nečekal, že Jann bude vzhůru, natožpak že na něj bude čekat!
"Proč ještě nespíš? Je jedna v noci!" zasyčel blonďák. "Zítra musíš od rána pracovat na designu pro ty internetový stránky, jinak to nestihneš!"
"Ty si to pamatuješ?"
"Samozřejmě! Měl jsi být dávno v posteli!"
"V posteli by se nic nezměnilo na tom, že se klepu strachy o tebe! Jak už jsi poznamenal, je jedna v noci!" šeptal rozrušeně Jann, zatímco Jonneho následoval do šatny. V momentě, kdy vstoupili, za nimi zavřel dveře. Konečně mohl normálně mluvit. "Kde jsi byl?!"
"Jani, nekřič, prosím. Všichni spí."
"Nekřičím," zavrčel Jann. "Ale když můj kluk na většinu dne zmizí a pak si po půlnoci přijde a chová se, jako kdyby se nic nestalo, docela mě to rozhodí!"
"Stejně jako tvýho kluka docela rozhodí to, že na ulici vrazí do svýho otce kterýho roky neviděl," zamumlal Jonne.
"Já vím, lásko. Neměl jsi mi utíkat..."
"Naopak, Jani. Musel jsem. Potřeboval jsem mluvit s někým, kdo mě zná líp než se znám já sám..."
"Byl jsi za Severim?" pochopil Jann.
"Jo, byl," usmál se Jonne. "Můj milovanej Sevi... Moc mi pomohl, víš? Ten kluk měl bejt psycholog. Jen tím, že jsem s ním mluvil, jsem si urovnal myšlenky. A konečně jsem u něj zase dostal chuť k jídlu. Ta večeře se asi projeví na mý váze. Kvůli mně Sevi šel spát před hodinou. Až když jsem se já sám rozhodl, že jsem připravenej jít domů. Je to zlatíčko. Jannie, omlouvám se. Ale ty věci, o kterejch můžu mluvit se Sevim..."
"Můžeš o nich mluvit i se mnou," pohladil ho Jann po tváři. "Ale s ním to jde líp, co?"
"Ty jsi moje druhý zlatíčko, protože to chápeš," přivinul se k Jannovi Jonne. "Víš, celou cestu domů jsem přemejšlel..."
"Snad nechceš říct, že jsi šel pěšky?"
"Je to kousek..."
"Ale co kdyby mi tě přepadli?"
"A okradli, znásilnili, rozčtvrtili a předhodili vlkům, co?" zasmál se Jonne. "Ty můj miláčku..."
"Ještě by ti mohli useknout hlavu."
"To se počítá do rozčtvrcení."
"Nebo něco jinýho."
"Au..."
"Srdíčko, takže jsi zase v pohodě?"
"Nejspíš... Počkej, jak jsi mi to řekl?"
"Promiň. Blondýnku," opravil se Jann.
"Ne, počkej. Brzdi. Tohle se mi líbilo. Nemohl bys ty dvě přezdívky střídat?"
"Jak jen si přeješ," pošeptal mu Jann do ucha. Pořád se objímali. A ani jeden to neměl v plánu změnit. "Tak o čem jsi přemýšlel?"
"Nejspíš bych si měl s tátou promluvit. Po tom všem... Pořád je to můj otec. A kdysi, jako malej, jsem ho měl opravdu rád. Třeba by se to dalo urovnat. Tak nějak... ti závidím tvoji skvělou mámu. Taky bych chtěl aspoň jednoho rodiče... Ne, teď už o tom nechci přemýšlet. Zas až zítra. Myslíš, že bys mi mohl dát pusinku?"
"Jonne, já..." Jann zaváhal. Má mu to říct? "Jonne, já s ním šel na kafe. Když jsi zmizel. On vypadal tak zoufale... Mluvil jsem s ním. Všeho toho moc-"
Jonne přiložil prst na jeho rty.
"Řekl jsem zítra," usmál se. "Popovídáme si o tom. Poradíš mi. Ale kdybych ho měl potkat, budu tě určitě potřebovat vedle sebe."
"Vždycky jsem vedle tebe."
"Já vím. Hm, Jani..." zavrněl Jonne, když Jannovy ruce začaly jemně přejíždět po jeho zádech. "Je mi tak krásně..."
"Je mi to jasný..." vydechl Jann. Ano. To, co cítil na svém stehně, rozhodně nebyla Jonneho spona od pásku.
"Chtělo by se mi zpívat..."
"Tak zpívej."
Jonne se mírně odtáhl.
"Tahdon... rakastella sinua..."

NÁSLEDUJE: Už jsi zkoušel červenou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama