27: To nic nemění

10. ledna 2009 v 16:33 | Arvari |  Story for those who...
...

"Hej, Liimatainene!" vykřikl Tender. "Kde jsi sebral to sladký?!"
"Tohle?" pozvedl Jonne velký sáček ovocných bonbonů.
"Jo, přesně to," kýval horlivě René.
"To mi včera dali mí kluci," zasmál se Jonne. "A tunu dalších dobrot!"
"On se s tím ještě bude chlubit!" zaskučel Jann. "Pánové, proč vy na mě nikdy nejste tak úžasně hodný, co? Proč mi nenakupujete sladkosti?!"
"Protože nejsi blonďatej a okouzlující," poznamenal Ardé.
"Dali byste si taky bonbonky?" zeptal se Jonne.
"No ovšem!" vyhrkl René.
"Hej!" ohradil se Jonne, když mu byl z rukou vytržen sáček a trojice ve složení Ardé, René a Tender odběhla se smíchem dozadu k postelím.
Jonne založil ruce na prsou a zamračil se. Tak, tohle měl za to, že chtěl být velkorysý. Nebo spíš za to, že tu velkorysost přeháněl. Měl pro dnešek zůstat u toho, že dal Wildovi svou milovanou marmeládu. Fajn. Takže teď si vrazí sluchátka do uší a bude trucovat. A nebude si nikoho všímat, přesně jak mu radil Severi. A při nejbližší vhodné příležitosti si pořídí polštářek. Jenže ho nebude používat k podložení hlavy.
Těsně předtím, než si stihl pustit z přehrávače hudbu, se sedadlo mírně zhouplo.
Jonne se podíval vpravo.
"Máš něco na srdci, Wilde?" dotázal se.
"Jen tě chci poprosit, aby ses na ně nezlobil," usmál se Jann. "Občas jsou prostě jako děcka, ale nejsou to špatný kluci."
"Nic víc?"
"Pokud ti jde o ty bonbony, klidně ti koupím nový."
"Ne, to je v pohodě. Vážně. Až budu mít odpoledne čas, zajdu si je koupit sám. Umím sám nakupovat, víš? Nejsem blbá blondýnka."
"To si o tobě přeci nikdo nemyslí."
"Že ne? To by ses divil!"
"Já jen myslel, že za těch pár bonbonů dám svoje peníze. Abys nemyslel, že nechám svoji skupinu, aby ti jen tak ukradla něco, co ti chutná."
"Wilde, neměj péči, buď tak laskav. Mám peněz dost. Můžu si dovolit dát pár euro za bonbony!"
"Jo. Jasně," sklonil Jann hlavu. "Promiň, že jsem vůbec otravoval. Jdu se zahrabat dva kilometry pod zem, aby ses na mě nemusel dívat."
Jonne se na okamžik zarazil. A tohle bylo jako co?!
Jann se mezitím vrátil na své luxusnější místo.
"Wilde?" oslovil Jonne váhavě druhého zpěváka.
"Neboj, už nikdy se s tebou nebudu pokoušet navázat rozhovor," přislíbil Jann.
"Tys mi ty bonbony ve skutečnosti nenabízel proto, že mi je teď žere ta tvoje banda, viď?"
"Teď tě asi nechápu."
"Tobě, Wilde, jde o to, aby ses mi odvděčil. Chceš mi nějak splatit tu pitomou marmeládu, že jo?"
"Jako detektiv by ses neuživil."
"A krom toho máš pocit, že když jsem se s tebou podělil, budu s tebou teď normálně komunikovat."
"Jonne-"
"Ano, Wilde, dal jsem ti tu blbou marmeládu!" vykřikl Jonne. "Dal jsem ti ji, ačkoliv sám jsem na ni měl zatracenou chuť. Ani nevím, proč jsem to vlastně udělal! Jenže... To nic nemění. Mezi náma to nic nemění. Na našem vztahu to nic nemění. Na tom, co si o tobě myslím, se nic nemění. Ty jsi prostě zatracenej buzerant, rozumíš, Wilde?! A i kdybys stokrát chtěl, nepřestaneš jím být! A proto spolu my dva nikdy nemůžeme vycházet!"
Pak rychle strčil do uší sluchátka a pustil si Nirvanu. In Utero. Řev. To bylo to, co potřeboval, aby se mohl uklidnit.

Následuje: Růžičky žalovaly?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama