42: Líbí se mi tvůj hlas

12. ledna 2009 v 22:08 | Arvari |  Story for those who...
...

Jonne vyšel z koupelny. Sakra, jak potřeboval teplou sprchu. Kdo by si pomyslel, že v tom baráku, kde koncertovali dneska, poteče jen studená voda?!
Ale jinak to byl báječný den. Jann mu v tourbuse ukázal fotku svojí dcery. Roztomilé děvčátko. Bylo mu podobné. Velmi podobné. Mělo stejné oči, takové... rošťácké. I když Jann ty svoje tak často skrýval za maskou podivného strachu. Jonne nesmírně litoval všeho, co mu udělal. Dal by cokoliv za to, aby mohl vidět ty tak vzácné jiskřičky.
Kývl na znamení, že Jann si může zabrat sprchu. Lehl si na postel a přemýšlel. Přemýšlel... proč tak chce vidět ty jiskřičky. Ne, nechce je vidět. Chce s Jannem vyjít. Do konce toho turné mu už nechce ublížit. Toť vše. Tečka. Nic víc. Pak se jejich cesty rozejdou a už nikdy se znovu neprotnou.
Pak odpoledne, přemítal znovu. Camilla přiletěla. Christusova máma ji přivezla. Kristian si pro ně jel na letiště. Taxíkem. Sám. A domluvil se. A trefil. Neuvěřitelné, co kvůli té holčičce nedokáže. Byl tak šíleně šťastný, když ji dotáhl na zvukovou zkoušku. Culil se od ucha k uchu. Nepouštěl ji z náruče. I když malá protestovala. Bylo jí šest. Na svůj věk byla drobná. Ale, jak Kristian říkal, on taky nebyl nejvytáhlejší dítě. A to, co se mu pak stalo v pubertě, bylo až podezřelé. I když, jak dodávala ta chytrolínka, když si o pár let později skočil šipku z pódia, srazil se o jeden a půl centimetru.
Jonne se usmál. Viděl tu holčičku stát při koncertě v zákulisí. Jen malý kousek od Kristiana. Koukala se na svého tátu jako na boha.
Taky chtěl dítě. Opravdu toužil po tom, aby se stal otcem. Nikdy. Nikdy, věděl to až moc dobře. Nebude svírat uzlíček zabalený v měkoučké dece...
Dveře koupelny se otevřely.
"Nějak rychle," konstatoval Jonne.
"Každej nemá potřebu sprchovat se půl hodiny," konstatoval Jann. "Spoustě lidí deset minut bohatě stačí!"
"To jsem se zasnil na tak dlouho?"
"Ty jsi snil? O čem?"
"O dětech," špitl Jonne.
"Jak jinak," pokýval Jann. "Camilla očividně probudila lásku ve tvém tvrdém srdci..."
"Zmlkni, Wilde," doporučil mu Jonne. "Nemám tvrdý srdce. Rozhodně ne."
"Já vím. Viděl jsem, jak se usmíváš i na fotku mojí malinký. Byl bys úžasnej táta."
"Ne, nebyl."
"Proč ne?"
"Nebudu mít děti. Nikdy."
"Proč?"
"Nechci o tom mluvit," zašeptal Jonne a obrátil se na bok. Pozdě si uvědomil, že čelem k Jannově polovině postele. Už zíral do těch čokoládových očí. A viděl v nich jiskřičky.
"Nemusíš o tom mluvit," usmál se.
"Ani bych neuměl vyprávět pohádky."
"Blbost. Každej umí vyprávět pohádky."
"Já ne."
"Ani předčítat?"
"To už vůbec ne. Ale mám rád, když někdo předčítá mně."
"Jo? Tak si lehni a mlč," zaculil se Jann. Vyskočil, našel svůj batoh a vylovil z něj malou knížku. "Budu ti číst!" oznámil. "Jednu z pohádek, co napsal Oscar Wilde. Jmenuje se Slavík a růže. Zavři oči a poslouchej."
"Nemusíš tohle dělat."
Jann místo odpovědi jen upřel oči do knihy. Začal tiše předčítat. ""Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže," naříkal mladý student, "jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě." V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzlétl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál."
"Hm, nepřestávej," zamručel Jonne. Nosem se jemně otřel o polštář. Bylo mu báječně. "Líbí se mi tvůj hlas..."
Jann se pousmál. ""V celé zahradě nemám ani jedinou červenou růži!" naříkal student a krásné oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filosofie, a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži.""
Ten měkký, kouzelný hlas Jonneho pomalu ukolébával ke spánku. Konec pohádky ani nevnímal. Dávno letěl říší snů...

43: Dobrý ráno, zlata moje!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama