64: Jsem taky prázdný?

17. ledna 2009 v 16:07 | Arvari |  Story for those who...
"Jukko..." zamumlal Larry.

Christus zanořil prsty hlouběji do Larryho vlasů.
"Tiše," usmál se. "Poslouchám."
"Lásko..."
"Pokud ihned nezmlkneš, večer ti ublížím!"
Ozvalo se odkašlání.
"Jestli chcete rušit, měli byste jít vedle," poznamenal Jann.
"Ale no tak, nebuď na ně zlej," zasmál se Jonne.
"Ty na ně nebuď tak hodnej!" ohradil se Antti. "Oni ruší. Ale já chci poslouchat!"
"Já taky!" ozvala se Gabriela, doposud tiše schoulená v Anttiho náruči. "U tvýho hlasu se tak krásně relaxuje..."
"Až jednou budu mít děcko, musíš mi nahrát kazetu s pohádkama!" přihlásil se Nakki. "Protože já nikdy nebudu umět tak úžasně předčítat."
"Jonne taky tvrdil, že neumí předčítat," usmál se Jann. "A teď tady předvádí tohle..."
"Jen proto, že předčítání bylo to jediný, čím ses nechal uklidnit," začervenal se Jonne. Shlédl na Janna, jehož hlava spočívala v blonďákově klíně. "Nebo ses tak aspoň tvářil."
"Moc děkuju," zašeptal Jann.
"Mohli byste přerušit svou romantickou chvilku?! Jsou tu lidi, co by chtěli pokračování!"
Jonne přenesl pozornost zpět na knížku ve své ruce.
"Můj život je jednotvárný," četl. Jeho prsty mezitím zabloudily do Jannových vlasů. "Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..."
"Taky máš zlaté vlasy..." špitl Jann.
"Jo, to já taky. Mlč laskavě," napomenul ho Tommi.
Jann zavřel oči a poslouchal melodii Jonneho hlasu. Byl naprosto klidný. Ale zároveň jako by se mu chtělo zoufale ječet. Věděl, že se do Jonneho zamilovává víc a víc. Každou minutu. Každou vteřinu. Natolik se ztratil ve svých myšlenkách, že skoro nepostřehl konec knihy.
"Jannie..." uslyšel náhle. "To jsi usnul?"
"Skoro," otevřel oči.
"Všichni už jsou venku. Ta pohádka je tu držela i deset minut po zastavení," zaculil se Jonne.
"Za to může tvůj hlas, ne Malý princ."
"Kdepak. Může za to on. Je to nádherná knížka..."
"Já vím. Taky ji mám rád."
"Spousta věcí mě tam zaujala..." řekl Jonne zamyšleně.
"Třeba," pozvedl Jann obočí.
"To, co řekl těm růžím. Jste krásné, ale jste prázdné," zadíval se Jonne z okna. "Napadlo mě... Jsem taky prázdný, Janne?"
"Ne, miláčku," pousmál se Jann. "Dřív bych to možná řekl, ale už ne. Když jsem tě poznal..."
"Vážně si myslíš-"
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné," pronesl Jann. "On ne voit bien qu'avec le cœur. L'essentiel est invisible pour les yeux..."
"Nevěděl jsem, že umíš francouzsky."
"Ty toho o mně ještě nevíš hodně. I když francouzsky vážně neumím. Ale Kirsi ano. Donutil jsem ji, aby mě naučila perfektně vyslovovat moje nejmilejší věty..."
"A co ještě umíš říct?" zajímal se Jonne.
Jann se zhluboka nadechl.
"Je t'aime..."

NÁSLEDUJE: Ale s radostí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama