74: Sevíčku, já...

17. ledna 2009 v 17:38 | Arvari |  Story for those who...
Netrpělivě poslouchal oznamovací tón. Jediné, co chtěl, bylo to, aby Severi konečně zvedl ten pitomý telefon. Sakra, rychle...

Tiché zašramocení, pak známý hlas.
"Jonne?"
"Bude to na dlouho."
"Tak vteřinku počkej."
Rychlé kroky, bouchnutí dveří.
"Tak. To víš, Vappu nesnáší, když se před dětma řeší vážný věci."
"Moc se omlouvám."
"Tak co je dnešní problém?"
"Sevíčku, já..."
"Ne, počkej, nech mě hádat. Jmenuje se Jann Wilde?"
"Přesně tak..." potvrdil tiše Jonne.
"Co se zase stalo?"
"Miloval jsem se s ním, Sevínku..." zamumlal Jonne.
"Co? Počkej, to myslíš jako... fakt TAK?!"
"Já... já miloval jeho..."
"Páni. Ale to je... skvělý, ne?"
"Sevi, já na něj byl druhej den hrozně hnusnej. Protože... On napsal takovej příběh. O sobě a o mně. A tam... tam bylo to milování naopak..."
"A ty ses naštval a začal jsi na něj ječet, ačkoliv spíš ses měl stydět za to, že jsi mu bez dovolení lezl do věcí, co?"
"Tak dobře mě znáš, že víš, že to bylo bez dovolení?"
Z Jonneho očí vyklouzly slzy.
"Ano, blonďáčku. Znám tě. A proto vím, že je ještě něco, co mi chceš říct."
Jonne tiše zakňučel.
"On... Já mu řekl, že je laciná děvka. A on se tak zachoval. Našel si chlapa, nedal si s ním ani pozor. Musel se nechat prakticky znásilnit, protože ráno nějak nemohl pořádně chodit..."
"Tohle jsi zvoral, Jonne, je ti to jasný?"
"To mi nemusíš říkat, pane chytrej!" zaječel Jonne. "Myslíš ale, že já mu chci ubližovat?! To si myslíš?!"
"Ne, Jonne, nemyslím. Ale myslím, že by ses mu měl omluvit a pokusit se s ním usmířit."
"Ale to nejde. Tommi je s ním na pokoji. A já s Tenderem. Nemůžu tam jít. On mě určitě vyhodí!"
"Nevyhodí tě. No tak, pokud máš Janna aspoň trošku rád..."
"Jak se můžeš ptát?!" vykřikl Jonne. "Já ho miluju, Severi, a ty to víš! Nedokážeš si představit, jak moc mi ten kluk zamotal hlavu! Nedokážu myslet, když je poblíž, ale když není, nedokážu přestat myslet na něj! Jsem jako sjetej, když se na mě jen usměje..."
"A jak myslíš, že bylo mně, když jsem potkal Vappu?"
"Severi, ale..."
"Ale co?"
"Ale ty ses nemusel schovávat!"
"A ty snad musíš?"
Jonne zděšeně otočil hlavu ke dveřím. Stál v nich blonďatý bubeník Rose Avenue.
"Sevi, zavolám později," zašeptal Jonne do telefonu. Ruku s mobilem spustil k posteli. "Tendy..."
"Nikdo tě za homosexualitu neodsoudí, Jonne," posadil se Tender přímo proti němu. "Přece ti to musí bet jasný. A navíc, nebylo by to fajn, nemuset se věčně bát, že na to někdo přijde?"
"Co seš zač? Psycholog?"
"Ne, moje matka je," pokrčil Tender rameny. "Ale není to jedno? Jdi za Jannem..."
"A co když nechci?"
"Ale no tak, Liimatainenku. Slyšel jsem tvůj citový výlev. A myslím, že bys za Jannem rozhodně jít MĚL."
"Proč?" pozvedl Jonne obočí.
"No, pokusil jsem se to říct Tommimu, ale odmítl poslouchat, takže třeba aspoň ty mě nebudeš považovat za naprostýho idiota... Ale myslím, že Jann si dneska zmizel koupit žiletky."
"Cože?!" vydechl Jonne. "A Tommiho to..."
"Nezajímá. Tak co? Půjdeš?"
Jonne vyskočil z postele. Otevřel dveře, ale ještě než z nich vyrazil, otočil se.
"Tendy, to, co jsi slyšel..."
"Jako hrob."
Jonne kývl a rozeběhl se k Jannovu pokoji. Jen nepřijít pozdě...

NÁSLEDUJE: Vykřičím to do světa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama