76: To jsem nečekal

17. ledna 2009 v 17:40 | Arvari |  Story for those who...
Jonne ležel na posteli. Ruce měl majetnicky obtočené kolem Jannových ramen. Usmíval se. Nemohl se přestat usmívat.

Vtiskl polibek do tmavých vlasů. Jannovy prsty něžně přejely po blonďákově hrudi. Tmavé oči vzhlédly. Byly šťastné.
"Proč ještě nespíš?" zašeptal Jann.
"Protože si chci tohle užívat," odvětil Jonne.
"Miluju tě," pohladil Jann Jonneho tvář.
"Já vím," zazubil se Jonne.
"Pořád tomu nevěřím... Že jsi mi... řekl to, co jsi řekl. Neodvažoval jsem se v to ani doufat..."
"Tak v nic nedoufej. Prostě tomu věř! Jsme teď spolu."
"Konečně," špitl Jann.
"Ale ta Tommiho reakce..." zamyslel se Jonne. "To jsem nečekal. Fakt ne!"
"Co jsi na tom nečekal? Myslel jsi snad, že tě za to bude nenávidět? Mám ti připomenout, jak dlouho se s ním znám? A proti mý orientaci nikdy nic neměl!"
"Až do dneška," zasmál se Jonne. "Jenže ty nejsi jeho bratr, Jannie..."
"Ale on pořád říká, že mě bere jako dalšího z Liimatainenů."
"Tak v tom případě ho lituju. Mít dva buzerantský bráchy... Hele, a není to mezi náma v tom případě incest?"
"Pitomečku blonďatej."
"A není?"
"Ne!"
"Ale stejně jsem to nečekal."
"Ježiš, Jonne!"
"V první chvíli jsem myslel, že mě zabije. Nebo nás oba."
"To by neudělal," zašeptal Jann. "Ale pochop, že se musel vzpamatovat z toho prvotního šoku. Co bys dělal, kdybys svýho mladšího bráchu viděl vyznávat lásku jinýmu chlapovi?"
"No, zděšeně bych zaječel, chvíli to rozdejchával, použil inhalátor, protože by se mi to rozdejchat nepovedlo... Pak bych mu nejspíš řekl, stejně jako Tommi mně, že mi záleží jen na tom, aby ON byl šťastnej... A pak bych nejspíš zavolal nějaký pohřebnictví, protože informace, že i Ville je gay, by Tommiho už nejspíš opravdu porazila."
"Ty jsi..." zamyslel se Jann. "Hnusně... morbidní!"
"Přestaneš mě kvůli tomu milovat?" pozvedl Jonne pravé obočí.
"Obávám se, že to by bylo tak trošku nemožný."
"Právě tak, jako kdybych měl já přestat milovat tebe."
"Jsme šíleně patetický..."
"Ale no tak. Nech si ty cizí slova."
"Vaděj ti?"
"Ano, ale ne tolik, abych tě přestal milovat."
"A co tolik, aby tě uspaly? Já jsem totiž už docela utahanej."
"Tolik se ti líbí u mě v náručí, že usínáš?"
"Kdybys jen tušil, jak moc..."
"V tom případě tě rád budu držet v náručí každou noc. Do konce života."
"Tvýho nebo mýho?"
"A kdo je tu morbidní, pane Wilde?"
"Ty, lásko. Já si jen upřesňuju informace."
"Můžeš mi pořád říkat lásko?"
"Hm... ne. Budu ti říkat blondýnku."
"A jak mám říkat já tobě?"
"Líbilo se mi sluníčko..."
"Dobře. Sluníčko." Jonneho úsměv náhle pohasl. "Je mi tak líto to všechno, co jsem ti udělal..."
Jann sklouzl pohledem ke svému obvázanému předloktí.
"Ty jsi neudělal nic," zavrtěl hlavou. "Tohle všechno jsem si dělal já sám."
"Jenže mojí vinou," protestoval Jonne.
"Mlč. Mlč..." přiložil mu Jann prst na rty. "Co tě vůbec přimělo k tomu, abys sem tak vletěl?"
"No..." Jonne vytřeštil oči. "Umí tvůj bubeník udržet tajemství?"
"No, ačkoliv nevím, nakolik dobře jsem už poznal členy tvý kapely, řekl bych, že svěřit něco Tenderovi je totéž, jako svěřit to Anttimu."
"No, v tom případě si už nemusím dělat starosti s tím, jak to řeknu klukům."
"Blondýnku," vzhlédl Jann. "Pokud jde o něco opravdu důležitýho, co se opravdu NIKDO nemá dozvědět, Tender je ten člověk, kterej tajemství udrží. A teď už spi. Prosím."
"Antti by taky nevyžvanil nic důležitýho..."
"Jonne, o co se snažíš? Odradit mě? Protože jestli ano, klidně ještě chvilku pokračuj!"
"Neboj. Už skoro usínám."
"Tak to jsem velice rád!"
"Jen..."
"Ano?!" zafuněl Jann. Zároveň, jako varování, zaryl prsty pravé ruky do Jonneho nahé hrudi.
"Jonník by chtěl pusinku..." našpulil Jonne rty.
"Bože," zakňučel Jann. "Co jsem ti jenom provedl, že mě TAKHLE trestáš?!"

NÁSLEDUJE: Pánové, Jonne nám chce něco říct!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama