Kapitola 11/15

22. ledna 2009 v 13:07 | Arvari |  Kiss of Dawn
Jonne se ke spánku uložil okamžitě po Villeho odchodu do ložnice. Ačkoliv, uložil ke spánku není právě nejvhodnější výraz.

Nešťastný blonďák jednoduše padl na gauč, který si ani nerozložil. Nechtěl polštář, nechtěl přikrývku. Chtěl jen ležet a zoufale vzlykat, což už ovšem dělal, takže by se dalo říct, že neměl další ambice a plány do budoucna. Možná jen v nejbližším okamžiku vyskočit z okna.
Usnul po několika hodinách, nepřikrytý a jen s malým dekoračním polštářkem pod hlavou. Usnul únavou z nekonečného pláče. A téměř astmatický záchvat, který přišel ve chvíli, kdy z ložnice uslyšel svou a Villeho oblíbenou hudbu, mu na síle také nepřidal.
Usnul spánkem beze snů. Černo, černo se uhnízdilo před jeho očima. A bylo to jen dobře. Protože kdyby měl sny, tak určitě jen zlé. Strašily by ho noční můry a on, kdyby mohl, by plakal i ze spánku. Slzy by tekly zpod zavřených víček a Jonneho pláč by se rozléhal bytem. Nejspíš by probudil Villeho a znovu by se pohádali, úplně zbytečně, jako tomu bylo ostatně vždy. Ale... teď už se nebudou hádat. Už spolu nejsou. Rozešli se. Jonne si může sbalit kufry a odejít...
Myšlenka na odchod mu vytanula na mysli okamžitě po probuzení.
Něco ho lechtalo na nose. Nejdřív myslel, že je to jen paprsek právě vycházejícího slunce. Poté ho napadlo, že snad nějaká moucha. A potom mu došlo, že to jsou lehoučké polibky. Že je ve spodním prádle a přikrytý teplou dekou. Že na tváři cítí teplý dech...
Pomalu otevřel oči.
"Ahoj, blondýnečko," usmál se Ville. Tak to on byl paprskem slunce a mouchou...
"Kulta," vydechl Jonne.
"V noci jsem tě vzal do ložnice. Ani ses nevzbudil."
"Ložnice?"
Ano, teď si to uvědomil. Neležel na tvrdém gauči, ale v jejich měkoučké posteli.
"Jonne..."
Ucítil Villeho ruku ve svých krátkých vlasech. V dorůstající nápravě jednoho záchvatu beznaděje, při kterém byly náhodou po ruce nůžky. Přímo nesnášel, když mu Villeho dotyk tu věc připomínal...
"Miluju tě," zašeptal Ville.
"Mhm..." vypravil ze sebe Jonne. Ano, nesnášel to, ale přesto byla ta něžnost tak úžasná.
"Odpusť, blondýnečko."
"Odpouštím."
Jonne se mírně prohnul v zádech. Být kočka, nejspíš brzy načne vrnět.
"Odpouštím," zopakoval něžně. "Ale hlavně nepřestávej. Prosím."
"Jonníku..."
Villeho ruka stále bloudila po Jonneho hlavě.
"Nepřestávej," vzdychl Jonne.
"Miluju tě."
Pak Ville ucítil své vlastní tělo naklánět se a tisknout Jonneho k posteli. Jeho ruce neplnily Jonneho příkaz a přestaly hladit vlasy, ale jen proto, aby se mohly vydat na cestu po tom bledém těle. Villeho rty se přitiskly na Jonneho v zoufalé touze po polibcích.
Jonne slabě zasténal. Jako by to druhého muže vytrhlo z nějakého snu. Ville se přinutil znovu získat kontrolu sám nad sebou. Ignoroval to, čeho se jeho tělo dožadovalo. Záměrně si těch signálů nevšímal. Odvrátil pohled od Jonneho překvapené tváře.
"Ville... Kulta, co je? Pokračuj."
"Promiň, blondýnečko," špitl Ville. "Já musím jít.
"Přijdeš o dvacet minut později. Kulta, jednou, rychle! Co ti to udělá? Já tě musím mít v sobě, už tak dlouho jsi nebyl se mnou, kulta, vezmi si mě, teď a tady... Ville, musím tě vážně prosit? Dobře, PROSÍM! Jsem tvůj otrok. Můžeš si se mnou dělat, co uznáš za vhodný..."
Ville dál zíral do bílé zdi, protože věděl, že kdyby vrhl jediný pohled na Jonneho tělo, třeba že prakticky zakryté... tak by podlehl. Skoro jen slyšet to vzrušené blábolení mu stačilo.
"Ville!" zaječel Jonne.
"Musím jít," oznámil Ville stěně. "Co chvíli se pro mě staví Migé."
"On počká. Kulta..."
"Nemůže počkat, miláčku. Musíme jít pracovat."
"Vždyť teprve svítá," zašeptal Jonne. "Sakra, vím, že v zimě svítá pozdě, ale stejně! Copak nejsi unavenej? Nechceš ke mně do postýlky?"
Konečně se Ville otočil. A v tu chvíli Jonne dokonale vystřízlivěl ze svého romantického poblouznění. Až v tu chvíli to uviděl. Ve Villeho očích. Ten zvláštní, skoro horečnatý lesk, na který se musel celé měsíce dívat u Christuse.
Jonne vyjekl a pohledem hledal džíny, které měl v sobotu na sobě. Byly na křesle, tam, kde je to odpoledne nechal. Ale nebyly úhledně složené. Někdo v nich něco hledal. A našel to...
"Můžeš Sirovi vyřídit, že by se k tomu měl vrátit. Pomáhá to..." usmál se Ville.
"Ne!" vzlykl zoufale Jonne. Do očí se mu nahrnuly slzy. Slzy, o kterých včera myslel, že musí co nevidět vyschnout. "Kulta, prosím! Ne! Vždyť ty nevíš, co to je! Tys neviděl co to s někým dělá! Vždyť je to největší svinstvo, jaký člověk vymyslel! Kulta, měj rozum!"
"Tak horký to nebude, věř mi," zašeptal Ville. "Tak se uklidni, blondýnečko. Uklidni se. Raduj se. Je mi dobře. Je mi skvěle."
Odkudsi se ozvalo zatroubení.
"Musím jít, Jonne," zaculil se nepřítomně Ville. "Ale čekej na mě. Večer si užijeme. Miluju tě."
Ville za sebou zavřel dveře. Jonne se nepokrytě rozplakal. Viděl tu drogu, jak ničí jednoho z jeho nejlepších přátel. A teď se musí na totéž dívat u svého milence. Nejhorší na tom bylo, že věděl, jak to skončí. Že pro Villeho ty pilulky budou jako káva. Začne jednou nebo dvěma. Na konci týdne ho deset neudrží na nohou. A tímhle se člověk tak snadno předávkuje...
Jonne měl pocit, že ještě stále vidí na zdi Villeho stín. Stín, který se pomalu topí v polibku úsvitu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama