Kapitola 31/42

21. ledna 2009 v 12:08 | Arvari |  Negative na prknech 2
Ještě toho večera, Anttiho přísně tajný ostrůvek

I přes veškerou snahu se Anttimu nepodařilo uklidnit onu jistou nejmenovanou část svého těla. Ihned po dokončení svého přístěnku se basák stočil na podlaze do malého klubíčka a usnul. Probudilo ho až šplouchání vln (které tu ovšem bylo tak běžným zvukem, že o něm nemůžeme mluvit jako o rušivém) a také podivné sténání, jenž se zřejmě ozývalo z pláže.
Antti se na svém provizorním lůžku (podestýlka z mořských řas skýtala prostor k pohodlnému spánku hned pro dva lidi) prudce posadil. Zdálo se, že ostrov získal nového obyvatele. Okamžitě poté, co se donutil zapomenout na to, jak těsné mu v určitých partiích jsou kalhoty, se Antti aspoň v mezích možností ozbrojil. Ze země sebral ostrý kámen, který mu mohl sloužit jako obrana kupříkladu proti smrtelně raněné želvě, která by na něj ve své agónii mohla zaútočit. Antti si skutečně nedělal iluze o tom, že jeho zbraň by mu mohla posloužit v jakékoli jiné situaci, ačkoliv silnější protivníky by mohla zajisté rozesmát, což by mu poskytlo čas ukrýt se do bezpečí. S odevzdáním a jasnou vidinou blížící se smrti Antti vykročil před chatrč. Vzápětí mu došli, že kámen mu vskutku na nic nebude. Vhodnější by zřejmě byla ledová sprcha...
"Kristianku..." vydechl Antti. Následně se štípl do ruky, do nohy a nakonec i do velmi intimního místa, aby se přesvědčil, že se nejedná pouze o sen. Nutno říci, že poslední štípnutí ho opravdu přesvědčilo. Antti se rozběhl na pláž, kde ležel Christus, jeho prkno vedle něj.
Ozvalo se zaskučení. Christus, který dosud ležel tváří k zemi, se otočil a vyplivl písek. Mezitím k němu Antti už dorazil.
"Kristianku," zopakoval Antti a něžně svého miláčka pohladil po tváři.
"Anttínku," zakňučel Christus.
"Lásko moje, co tu děláš?" zamumlal Antti. "Jak dlouho tu jsi? Jseš úplně spálenej..."
"My jsme... my jsme se učili surfovat, Anttínku," odpověděl Christus.
"A proč na sobě nemáš ten svůj růžovej neoprenek?" povzdychl si Antti.
"Bylo mi v něm vedro," fňukl Christus. "Tak jsem se převlíknul..."
"To jsi celej ty, broučku," usmál se Antti. "Jak ses sem dostal, proboha?"
"Já nevím," popotáhl Christus. "Nějak mě semlela vlna, pak se asi něco dělo... A když jsem se probudil, ležel jsem na prkně a byl jsem na širým moři. Asi jsem zase usnul..."
"Kristianku," zašeptal Antti. Pak se sklonil a lehce svého milence políbil na rty.
"Ty už se na mě nezlobíš, lásko?" podivil se Christus.
"Nikdy jsem se na tebe nezlobil." Antti si položil hlavu na Christusův hrudník.
"Tak proč jsi mi říkal, že se zlobíš?" zaslzel Christus. "A proč jsi mi odjel? Víš ty vůbec, jak jsem se bez tebe trápil?! Chyběl jsi mi, Anttítko moje pitomý..."
"Omlouvám se," vzlykl Antti. "Ale ty nevíš, jak jsi mi tady chyběl ty..."
"Anttínku, pálí mě bříško," postěžoval si Christus.
Antti se starostlivě zadíval na Christusovo rudé břicho. "Já vím, Kristianku. Jsi celej spálenej. Pojď, musíš do stínu. Ještě budeš mít úžeh a halucinace..."
"Halucinace?" zamrkal Christus. "Já myslím, že už je mám."
"Tak toho kokosovýho mužíčka ignoruj!" přikázal Antti a táhl Kristiana ke svému úkrytu.
"Mužíčka?" nechápal Christus. "Já nevidím žádnýho mužíčka. Vidím tady nějakou chatrč z palmovýho listí. Tamhle mezi palmičkama..."
To je můj domeček, zlatíčko," pošeptal mu Antti. "A tam se ty teď schováš, zatímco já si půjdu něco zařídit..."
"Co si TADY chceš zařizovat?!" ušklíbl se Christus.
"Uvidíš. Teď si hajni do postýlky..."
Antti Christuse něžně uložil na podestýlku z mořských řas. Christus se rozhlédl kolem sebe a poté se slastně rozvalil téměř po celé šířce 'postele'.
"Je to pohodlný, Anttítko," zavrněl. "Nechceš jít ke mně?"
"Hned," usmál se Antti. "Ale teď tu chvíli vydrž, dobře? Miluju tě, Kristianku."
"A já miluju tebe, Anttísku," zaculil se Christus. "Vrátíš se mi brzo, viď?"
"Dřív než bys myslel," slíbil Antti a otočil se k odchodu.
"Anttínku?" pípl ještě Christus. "Moc tě miluju."
"Počkej chviličku," mrkl Antti.
Náš červenodredatý zamilovaný blázen vyšel ven, jen aby se po pouhých dvou minutách vrátil zase zpět a posadil se k Christusovi. Kristian se také nadzvedl do sedu. Chtěl svému miláčkovi vidět do očí. Mimochodem ale potřeboval eliminovat riziko, že se na sebe vrhnou dřív, než Antti stihne vyjádřit to, co chce.
"Tak, miláčku, copak ti leží na srdíčku?" zamrkal svůdně Christus.
"Chci se tě na něco zeptat, lásko moje," usmál se Antti. Rozevřel ruku a na jeho dlani se objevil prstýnek z trávy. "Vezmeš si mě, kocourku můj?"
"A-Anttínku," zajíkl se Christus. "Tohle myslíš vážně?!"
"Co mi odpovíš?" zašeptal Antti.
"Počkej, musím si to rozmyslet..." kousl se Christus do spodního rtu a stydlivě se na Anttiho zadíval. "Ano, Anttínku! To víš, že si tě vezmu! Miluju tě!"
"Já tě taky miluju, Kristianku můj," pohladil ho Antti po tváři a rukou mu něžně prohrábl vlasy. "A slibuju ti, že ty naše hádky přestanou. Už nikdy se nebudeme tak hádat..."
"Anttítko?" oslovil ho opatrně Christus. "Je ta krásná postýlka vážně tak pohodlná, jak vypadá?"
"Kristiane..." vydechl Antti.
"Ano, lásko?" zaculil se Christus.
"Lehni si na tu postel. A sundej si ty zkurvený plavky! Teď už je nebudeš potřebovat..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama