Kapitola 32/45

4. ledna 2009 v 0:21 | Arvari |  Negative na vojně
Nebezpečná zábava, co?

Konečné skóre střelby bylo překvapivé. Jonne sice o pár bodů Christuse porazil, ale Larry, Nakki a Patti (které učil Antti) pro změnu elegantně převálcovali Jaye, Villeho a Natti (které učila Erika). Při střelbě z další zbraně bylo skóre ještě vyrovnanější, neboť tentokrát se výsledek jednoho souboje změnil - a to tak, že Natti o fousek zvítězila nad Patti. Přesto byl Antti svým dědečkem uznán jak za lepšího instruktora, tak za nejlepšího střelce z celého výcviku, což pro něj znamenalo splnění momentálního snu...
"Vojín Aatamila!" zařval generál. Antti vystoupil z přesně vyrovnané řady. Dědeček se na něj zadíval, přičemž v očích se mu zračila velká pýcha. "Aatamilo, půjdete se mnou do skladiště," oznámil generál. "Vydám vám samopal."
"Jo!" zaječel Antti a samým nadšením vyskočil vysoko do vzduchu.
"Uklidněte se, vojíne!" napomenul ho generál. "Aatamilová, vezměte si dva pomocníky a dopravte zbraně do skladiště! Pro ostatní platí rozchod!"
"Konečně," zamumlal Jonne. Téměř celá skupinka se vydala do chatek. Jak si Antti povšiml, jeho přátelé byli značně shrbení, únavou klopýtali a někteří kulhali. Na střelnici zůstal, kromě Anttiho a generála, už jenom Christus.
"Vojíne, potřebujete něco?" zadíval se na něj generál podezřívavě.
"Ne, pane," sklopil Chris oči.
"Tak co tu ještě děláte?!" dotázal se hlasitě generál.
"Chtěl... chtěl bych se dívat, jak Antti střílí, pane," pípl Christus.
"Zmizte!" přikázal generál. "Bez potřebných instrukcí je to nepřípustné! A instrukce o chování během probíhající střelby ze samopalu vám poskytnu až příští týden!"
"A... a nemohl bych třeba... stát hodně stranou a..." žadonil Christus.
"Pryč! Zmizte! Do chatky! A ani se neodvažujte vyjít ven!" ječel generál.
"Rozkaz, pane," zašeptal Chris.
"Aatamilo, odchod!" zavelel generál Anttimu. "Mikkonene, doufám, že až se vrátíme, VY tady už nebudete! Jasné?!"
"Jasné, pane," pronesl skoro neslyšně Chris.
"Klid, Christusi," mrkl Antti. "Jdi do chatky. Půjč si od Jonneho tu jeho knížku, já se brzo vrátím."
"Dobře," vzlykl Christus.
"Aatamilo!" zařval generál.
"Volá tě," podíval se Chris na Anttiho. Ten teď stál proti němu a otíral mu slzy.
"Já vím," zazubil se Antti a schoval kapesník. "Tak hele, Kristianku. Ty teď prostě půjdeš do chatky, jasný? Jsem za hodinku zpátky, přísahám. Zahraju si s tebou pexeso, jo?"
"Já bych radši prší..." zamumlal Chris.
"Dobře," mrkl Antti. "Co jen budeš chtít?"
"AATAMILO!" zopakoval generál. "Máte DESET vteřin! Koukejte se sebrat a jít!"
"Ano, pane!" zasalutoval Antti. Ještě se zběžně usmál na Chrise, otočil se a odběhl.
Christusovo dobrodružství
Po Anttiho odchodu se Christusovo odhodlání vrátit se do chatky značně zmenšilo. Jednak proto, že nejvíc ze všeho měl chuť lehnout si a umřít, ale z větší části (skutečně drtivě větší) za to mohl prostý fakt, že generál a Antti už zmizeli a Christusův orientační smysl zhruba odpovídal orientačnímu smyslu někoho, kdo několik dní v kuse strávil na permanentně zapnutém řetízkovém kolotoči.
"Do prdele!" zaklel Christus, když si tuto skutečnost uvědomil. "Kristiane, teď seš v hajzlu! V hajzlu, v hajzlu, v hajzlu!"
za neustálého opakování slovního spojení 'v hajzlu' se jal prodírat křovím. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že by se třeba mohl vydat tím směrem, kterým viděl mizet svého miláčka... tedy, toho připitomnělého basáka, neboť tam by se mohla nacházet nějaká cestička. Na takovou úvahu jeho mozek zcela a naprosto nedostačoval.
Takže Christus strávil dvacet minut tím, že bloudil roštím okolo střelnice. Neustále se motal v kruzích, což mu ovšem - přirozeně - nedocházelo. Zvláštní mu nepřišly ani časté okamžiky, kdy se vynořil z křoví, přičemž se objevil v těsné blízkosti některého terče. Prostě se vnořil zpět do houštiny a pokračoval ve své občas až bolestivě doslova trnité cestě. Hlavou mu míhaly myšlenky na chatku, touha po jeho růžovém polštářku, růžové dece, touha po nahém Anttim pod onou dekou...
"Ne!" zaječel zoufale Christus. "Ne! Zavři hubu! Nech toho! Přestaň! Dost! Nemysli na něj!" okřikoval svůj mozek. A pak - jako by se stal nějaký zázrak - kousek před sebou uslyšel hlasy. Je to vůbec možné? Určitě! Někdo tam vepředu musí být!
Christusovo tělo vyletělo ze křoví. Zároveň s tím se ozvalo několik hlasitých výstřelů a těsně kolem kytaristy prosvištěla sprška kulek. Jedna zbloudilá střela mu dokonce pronikla skrz kalhoty a lehce rozškrábla nohu. Chris vyjekl bolestí a překvapením.
"Kristianku?!" vykřikl Antti překvapeně. Vzápětí odhodil samopal, aniž by se staral, co se s ním stane dál, a vystartoval k ležící postavě.
"Antti," kníkl Christus. "Já... já se ztratil..."
"Ublížil sis? Bolí to?!" vyptával se Antti, aby Christusovu pozornost odvedl od zraněné nohy. Pravda, nezvolil k tomu zrovna nejvhodnější metodu. Jak ostatně brzy sám zjistil.
"Bolí to? Jestli to bolí?!" zaječel Christus. "Ty mě postřelíš a pak se zeptáš, jestli mě to bolí?! Ty hajzle! Ty odpornej, hnusnej, pitomej-"
"A ty se sem pleteš, ačkoliv víš, že tady budu střílet! Za všechno si můžeš sám!" zasyčel Antti.
"Proč seš na mě najednou tak ošklivej?" V Christusových očích se objevily slzy.
"Mikkonene!" ozval se konečně generál. Do tohoto okamžiku jen stál a šokovaně zíral na kytaristovu nohu.
"Já zabloudil, pane!" začal překotně vysvětlovat Christus. "Přísahám, vážně jsem sem nechtěl tak vpadnout, ale slyšel jsem hlasy, tak jsem myslel, že... že se dostanu ven..."
"Aatamilo, ošetřete mu to a dostaňte ho do tábora," přikázal generál Anttimu. "Já zatím dojdu informovat naši zdravotnici."
"Ano, pane," odvětil Antti. Ovšem jak se ukázalo, mluvil do prázdna. Generál už odklusal.
"Antti, mně teče krev," uvědomil si Christus.
"Jo, a já si díky tobě zastřílel jen deset vteřin. A ještě ke všemu na pohyblivej terč. Víš ty vůbec, jaký jsi měl štěstí?!" vyčítal mu Antti. Zároveň ovšem horečně přemýšlel, jak zastavit Christusovo krvácení. "Dej mi ten svůj šátek," požádal nakonec.
"Cože?" nechápal Christus.
"Dej mi ten svůj růžovej šátek!" zopakoval Antti. "Musím nějak donutit tu krev, aby přestala týct. A to rychle!"
"A-ale... a... a... ale t-to t-t-ten šátek bude od k... k... krve..." vykoktal Christus a zíral na své zraněné lýtko. V obličeji začínal být viditelně pobledlý. "V... v ka... kapse..." zašeptal. Těsně poté ztratil vědomí.
"Kristianku!" vytřeštil Antti oči. "Kristianku, co je ti? Kristiane! Mluv se mnou!" křičel a třásl kytaristovým bezvládným tělem. Až po chvíli mu došlo, že by se asi radši měl postarat o zranění. Vytáhl z Christusovy kapsy růžový šátek a obvázal nohu.
"Antti..." zamumlal Christus, který se na okamžik probral. "Já chci domů..."
"Neboj," uklidnil ho Antti. "Nehýbej se. Vlastně jo, hýbej. Musíš vstát a dostat se do tábora. A všechno bude dobrý, slibuju. Jen ať se ti nic nestane, Kristianku můj..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama