1. kapitola

31. března 2009 v 9:35 | Arno Rasmussen |  Nehoda, aneb Bude to někdy jako dřív?
Podlamovala se mi kolena, jak jsem chodil mezi troskami letadla, všude byli lidé. Houkačky a světla a chaos. Dlouho jsem netušil, co dělat, než jsem se vzpamatoval z šoku, možná bych radši nežil. Několik lidí v policejních uniformách se snažilo všechny identifikovat. Roztřesenýma rukama potřísněnýma krví jsem vydal z peněženky občanský průkaz a podal ho jednomu z nich. "V pořádku." Podal mi ho zpátky, ale moc jsem to nevnímal. Zíral jsem na zoufalého muže, snažil se si v zoufalství ublížit, několik zdravotníků ho drželo v jakémsi ucházejícím stavu. Policista se otočil, kam se dívám. "Znáte ho?" otázal se s nadějí. Zaváhal jsem. "Ne. Ale moc rád bych mu pomohl." Po dostatečné identifikaci jsem s neznámým odcházel k policejnímu autu. Nebyl Čech, tudíž vyřizování trvalo dlouho, museli vyloučit, že by byl pak označen za nezvěstného. Neprotestoval, když jsem ho dovedl k sobě do bytu.


Pořád byl neskutečně zoufalý, tak nešťastného člověka jsem ještě neviděl a aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že je němý. Nebyl jsem si jistý, zda odjakživa, ale zatím se s ním nedalo komunikovat. Hned jsem jak jsem mu ošetřil rány, šel spát do mé postele. Ustlal jsem si na gauči, ale nemohl jsem spát, proto jsem celou noc proseděl na židli vedle jeho postele a přemýšlel. Kdo může být, jakou má minulost, není nebezpečný? Ne, to určitě ne, na to, jak je bezmocný, mi bezmezně věří a já věřím jemu. K ránu jsem se došel do kuchyně, uvařil kuřecí vývar a kafe, na talířek jsem dodal cukr i mléko, protože jsem nevěděl, jak ho má rád. Hned jak se probudil, snídaně byla připravená. "Ahoj. Jsi v pořádku?" Jen na se na mě upřeně díval svýma modrýma očima. "Aha, ty asi neumíš česky, viď?" Jeho pohled se nezměnil a mě došlo, jak blbě se ptám. Asi bylo veliké štěstí umět plynule anglicky. "Ok. Mluvíš anglicky?" Kývl a já zaznamenal první dobré znamení. "Skvěle. Tak ahoj. Už je ti lépe?" Na to odpověděl jen zoufalým povzdechem a sklopil zrak. Chvilku jsem váhal, zda takovou choulostivou otázku položit, ale rozhoupal jsem se, bylo to pro mě důležité. "Někdo ti tam zemřel?" Tentokrát se na mě ani nepodíval, ale kývl. "Nechceš o tom mluvit?" Zakroutil hlavou. "A později?" Gesto zopakoval a upřel na mě pohled, ze kterého jsem dokázal jasně vyčíst, co chce říct: "Nikdy."

Byl jsem rád, že se alespoň trochu najedl, seděl nad miskou s již celkem chladnou polévkou a usrkával. Přitom zíral kamsi do zdi a téměř po každém soustu si povzdechl. Seděl jsem tiše, bylo mi ho tak líto. Když dojedl, odložil misku na noční stolek. U lžíce se náhle zarazil a zíral na ni. Člověku občas něco připomene i běžný předmět a já ihned zaznamenal, jak se mu oči zalily slzami. Lehnul si a neskrytě vzlykal. Přisedl jsem si opatrně na postel, nechtěl jsem se vnucovat, ale můj zájem mu nevadilo. Lehce jsem ho objal, hladil po jemných blond vlasech a tiše ho utěšoval. "No tak, pšš, to bude dobrý, uvidíš." Povedlo se mi ho ukolébat k dalšímu spánku a sebe aspoň k relaxaci, byl jsem tak vysílený. Až teď na mě pořádně dopadla realita, vždyť já tu nehodu taky zažil, byl jsem tam a… Ne, na tohle nesmím myslet, rozhodně se nehodlám přirovnávat k němu. Někdo mu tam zemřel! Počítal jsem tikání nástěnných hodin, než se probudil. Vypadal mnohem lépe, ale zůstal ležet s otevřenýma očima a jen chvílemi vzdychal. Vstal jsem ze židle a znovu si sedl na postel. "Můžu?" Pokrčil rameny, ale podíval se na mě s mírným zájmem. Z nočního stolku jsem vytáhl tužku a papír, nesměle jsem mu je podal. "Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se a on se jen smutně ušklíbl a upraveným písmem napsal jediné slovo: Jonne. Zadíval jsem se na vykreslená písmenka. "Jonne...? Finské, že?" Na víc jsem se raději ptát nechtěl, rozhodně jsem mu nechtěl něco připomenout, jen ať se snaží uklidňovat. Do večera už jsem komunikoval jen větami jako "Nemáš hlad?" a podobně, v noci vyčerpaně usnul. Nikdy bych nevěřil, že člověka může takto vyčerpat myšlení, ale bylo to tak. Sám jsem se snažil spát dlouho, ale nešlo mi to.

Třetí den jsem si všiml mírného srovnání s životní situací. Pokoušel jsem se ho tedy učit trochu česky, jako němý a anglicky mluvící by to tu asi moc dlouho nevydržel. Musí hlavně rozumět důležitým věcem. I přes všechna úskalí vzpomínek a záchvatů bezmoci se mi podařilo držet jeho zájem o učení. Věděl jsem, že i když se zaměstnává neustálým přemýšlením, musí se nudit. Konečně začal celkem rozumně komunikovat přes papír a sdělil mi, že by tu rád zůstal… Ne v České republice, v mém bytě, se mnou. Prý jsem jediný, koho má. Nechtěl jsem se ptát na jeho rodinu, zda ona v tom letadle zemřela, nebo žádnou neměl i před nehodou nebo jestli nějakou má, ale nemá k ní vztah a také jsem se neptal. Jsou prostě otázky, na které je lepší neznát odpověď a nebo se spíš nesnažit ji poznat.

Měl celkem štěstí, že nejsem pracující člověk. Žiji z autorských práv svého francouzského otce, spisovatele. Měl jsem tedy čas s ním dlouhá dopoledne vyběhávat papírování ohledně změny občanství. Přál si to a to bylo hlavní, vůbec mi nevadilo, že se mnou bude bydlet, i když otázky neznáma mě trápily. Po měsíci soužití jsem se stále odpověď na většinu z otázek nedozvěděl, ale velice jsme si rozuměli. Již celkem chápal česká slova, několikrát jsme byli nakupovat či se jen tak projí po parku, začínal žít nový pohodový život a já jsem z toho byl hrozně šťastný. Rozhodně nezapomněl na vše špatné, co se stalo a nechtěl na to zapomenout, to opravdu ne, ale pochopil, že život jde dál. Jediná chyba byla, že ten život šel jen se mnou. Jakmile jsem se někam vzdálil - chtěl někam jít sám, nebyl dlouho ve stejné místnosti - opakovali se jeho záchvaty a pokusy o sebevraždu. Nemohl jsem to dopustit a naučil se trávit s ním veškerý čas. Nevadilo mi to, naopak, byl to prostě jen jiný styl života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Alexis Alexis | Web | 31. března 2009 v 13:38 | Reagovat

Tak pohni a dej další díl a pak další už sem to četlo na foru a chci aby se tam ukázal Villísek!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama