Kapitola 21/21

19. března 2009 v 13:06 | Arvari |  Angels Won't Lie
No, a je to tady. Konec. Popravdě řečeno jsem nečekala, že tuhle ff přijmete tak dobře, je to celý tak trošku na hlavu a nadpozemský a... No, ale děkuju za váš zájem a za vaše komentáře. Užijte si poslední kapitolku...


Jen okamžik přemýšlel nad tím, co ho vzbudilo.
Pak mu to došlo.
Frkl, aby dostal Jackovy vlasy ze svého nosu. Nepovedlo se.
Frkl znova.
Docílil jen toho, že Jack cosi zabručel a otřel se nosem o jeho hrudník.
Ale u toho pohnul hlavou tak, že Kristianův nos osvobodil.
Takže Kristian vlastně dosáhl svého. Sláva.
Další klidné ráno.
Najednou...
"Jackie?" zašeptal, zatímco do očí mu vstoupily slzy.
"Hm?" odvětil Jack.
"Omlouvám se. Juho, omlouvám se..." vzlykl Kristian. "Moc mě ten včerejšek mrzí..."
"Už jsme si to vyjasnili," zamumlal Jack. "Nezlobím se na tebe, odpouštím ti to, odpustil bych ti klidně stovku nevěr. Ale drž o tom zobák."
"Ale o tom já nemluvil..." zašeptal Kristian.
"Toho jsem se bál," vzdychl Jack.
"Japí, podíval by ses na mě?"
"Ne."
"Prosím?"
Jack vzhlédl. I on měl vlhké oči. A už i tváře.
"Přání?" řekl tiše.
"Japí..."
Natáhl ruku a setřel stékající slzu.
"Prosím, nepřipomínej mi to," zaškemral Jack. "Prosím, už mě nenuť myslet na to, jak jsem tě uviděl. Nenuť mě myslet na všechnu tu krev, na to, jak jsi naposledy řekl moje jméno, jak jsi byl bledej, jak jsi najednou přestal dýchat a srdce ti netlouklo... Nechci přemejšlet nad tím, jak jsem tě viděl UMŘÍT! Ne když jsi nějakým zázrakem tady a-"
"Ten zázrak se jmenuje Jani..."
"Do konce života mu nepřestanu bejt vděčnej."
"Omlouvám se, Japí."
"Mlč už. A... Já vím, jak to můžeš odčinit."
"Jak? Udělám úplně cokoliv!"
"Slib mi, že až přijde náš čas, budu moct umřít první. Nevydržel bych ztratit tě podruhý."
"Slibuju..." špitl Kristian. "Že pokud to budu moct jen trošku ovlivnit, ty z nás umřeš jako první. Miluju tě, Juhano Jakkonene."
"A já tebe, Kristiane Mikkonene..."
Brunet se otočil od okna. Zároveň se přetočil tak, aby nebyl hlavou dolů a mohl se zadívat do očí dlouhovlasého anděla.
"Jednou umřou," konstatoval.
"Ano," kývl anděl.
"Musí?"
"Bohužel ano."
"A nic se s tím nedá dělat? Mikaeli..."
Položil ruce na jeho boky a přitáhl se k němu.
"Měli bychom jít. Než se sem Kristian podívá," zamumlal Mikael.
"Fajn. Vezmi nás pryč. Někam na venkov, kdyby to šlo. K jezeru."
Mikael se ušklíbl.
Pak oba náhle stáli na zelené trávě na břehu jezera, slunce hřálo, hřálo je do kůže...
"Mikaeli," zamrkal Jani.
"Problém? Říkal jsem si, že v lidské podobě si tu užijeme víc."
"Žádný problém. Jen ten, že mi nejspíš čteš myšlenky..." zaculil se Jani.
"Kdepak. To jen ty myslíš stejně jako já..." usmál se Mikael.
Tentokrát on sevřel Janiho boky a on si ho přitáhl k sobě.
Pak přitiskl své rty na jeho. Líbali se prudce, vášnivě, ruce bloudily po kůži a ve vlasech.
Nemělo cenu něco předstírat, nemělo cenu krotit pocity. Jeden druhého přitahoval. A měli doslova věčnost na to, aby zjistili, jestli se k sobě hodí. Ale oba už teď tušili, že odpověď na tuhle otázku bude ano.
"Mikaeli. Miku..." vzdychl náhle Jani.
"Ano?"
"Dva andělé v lidský podobě... Můžou se spolu vůbec milovat?"
"Ani nemusí mít lidskou podobu. To je taky zajímavý zážitek. Ale přece jen... Ano, Jani, můžou."
"Skvělý. Právě to jsem chtěl slyšet."
Mikael položil obě dlaně na jeho záda. Rty přitiskl na bledý krk.
"Hm..." zavrněl Jani. "Miku?"
"Ano?"
"Myslím, že se dá něco dělat. Myslím... S Jonnem a Kristianem a klukama," dodal na vysvětlenou.
Mikael se prudce napřímil.
"Jonne a Kristian už se nemohou stát anděly. Je to nepsaný zákon. Prostě to NEJDE. A i kdyby to nakrásně šlo, kdyby se oni stali anděly a Juha a Japa taky, nepamatovali by si na sebe. A ani se neodvažuj myslet na to, že bys je snad dával dohromady, protože-"
"Nepsaný zákon?" zamyslel se Jani. "Výborně. Tak ho jednoduše výjimečně porušíme."
"ZAPOMENOU, Jani," zopakoval Mikael.
"Ne nezbytně. Mikaeli, tahle láska, tyhle dvě lásky, to je něco víc, copak ty to necítíš? Zaslouží si uchovat věčně. Zaslouží si, abychom pro to udělali VŠECHNO!"
Mikael polkl.
"Jani... Když máš v očích tenhle výraz, děsíš mě. A dost. Naposled jsi ho měl, když... Lásko, měl by ses smířit s realitou. Teď už vážně nemůžeš nic udělat!"
"Říkáš ty," pohodil Jani vzdorně hlavou. Vlasy se na slunečním světle lehce zaleskly. "Ale já říkám... To se ještě uvidí..."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alexis Alexis | Web | 19. března 2009 v 13:13 | Reagovat

ach ach..............to je škoda že je konec............ale určitě se mi to líbilo

2 G666 G666 | 19. března 2009 v 13:47 | Reagovat

jeeej...dalsi parik :D

a drzim janniemu palce :D:D:D

3 sweet.pandemonium sweet.pandemonium | E-mail | Web | 19. března 2009 v 14:28 | Reagovat

Já věřím že se to povede :) Takové tři nebeské lásky :D

4 Charlotte Charlotte | Web | 19. března 2009 v 16:58 | Reagovat

Fňuk, konec...ale hezké to bylo :)

5 hatta hatta | Web | 19. března 2009 v 17:11 | Reagovat

Tohle je tak úžasná ff...A s úžasným koncem...Nikdo nezůstal sám XD

6 Viileä Viileä | 21. března 2009 v 16:12 | Reagovat

Přesně,přesně. To se ještě uvidí :D Btw,kdo je romeo a kdo moje jmenovkyně? :D

7 Skjoenn Mareritt Skjoenn Mareritt | E-mail | Web | 7. června 2009 v 13:33 | Reagovat

právě to, jak nadpozemská byla, se mi líbilo nejvíc

dokonalost :)

8 Štefan Vošahlík Štefan Vošahlík | E-mail | Web | 10. července 2009 v 20:47 | Reagovat

Arví, moc krásný, perfektní nápad, dobrý zápletky, fakt super... A skvělej Jonne andílek... Už dlouho jsem si ho tak představoval a teď to vlastně konečně nabralo nějakého zhmotnění

9 Sharlaid Sharlaid | 24. července 2011 v 8:47 | Reagovat

Ach, uch, jsem neschopná souvislého komentáře. Tahle povídka je BOŽÍ :-D Bylo skvělé si ji tak jednou po ránu celou přečíst :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama