2. kapitola

9. dubna 2009 v 18:00 | Arno Rasmussen |  Nehoda, aneb Bude to někdy jako dřív?
Ani jsem nevěděl, kdy nastal ten zlom, ale z podivného neznámého byl najednou můj spolubydlící, co spolubydlící, vlastně nejlepší přítel. Velice jsme se sblížili, i když jeho minulost byla jednoznačně v každém rozhovoru tabu. Mohl jsem mu říct cokoli a on to chápal, byl velice citlivý a já jeho vlastnost vyslechnout a pochopit miloval. Běžel den za dnem a my se smáli každé hovadince, napadl první sníh a on sám začal koulovačku přímo v ulicích Prahy, větší lesk v jeho očích jsem ještě nezažil a ač jsem hned na to schytal koulí do obličeje, musel jsem si utřít slzy dojetí. "Ach Jonne." Zvykl jsem si na něj natolik, že jsem i vlastní minulost hodil za hlavu a ani jsem si nevzpomínal na nějakou chvíli bez něj. Možná to bylo tím, že okamžiky s ním předčili jakkoli krásné bez něj.


J
edné chladné noci jsem se probudil a zjistil, že je Jonne vzhůru. "Děje se něco?" Ve tmě jsem rozeznával jen matné obrysy jeho tváře, věděl jsem, že se na mě dívá a cukl koutkem. Zvedl ruku a pohladil mě hřbetem po tváři. Nechápal jsem to a přivřel oči, čehož využil a políbil mě. Bylo to vše, co se tu noc odehrálo, ale přišlo mi to jako blesk z čistého nebe. Ráno jsem se na to téma snažil navázat hovor, Jonne se jen usmál s nevinným pohledem jakoby říkal "Nic to nebylo." a tak jsem to nechal plavat. Jenže stejně se náš vztah změnil a já po pár dnech mohl říct, že jsme spolu začali chodit. Ale svým způsobem kamarádsky. Pomalu přicházelo jaro, my spolu chodili na procházky za ruce, líbali se a spali v objetí, ale nikdy jsme se nemilovali. Ani jsme to neměli zapotřebí, asi pro nás city byly důležitější. Často na mě padala jarní únava a Jonne sám vařil snídani. Když to udělal poprvé, byl jsem tak překvapený, že jsem mu málem nedokázal ani poděkovat. Na malém růžovém lístečku stálo napsáno Miluju tě, jsi jediné, co mám.Tenhle okamžik byl pro mě jeden z nejvýznamnějších.

P
omalu mu začínalo záležet i na vzhledu a už dlouhé týdny jsem si nevšiml, že by o něčem přemýšlel. Že by vážně zapomněl? Ale to by neměl. Kdybych věděl, co se stane, raději bych mu to nechtěl připomínat. Nakoupil jsem s ním moc pěkné oblečení a chtěl s ním dnes vyrazit do centra Prahy. Uvázal jsem mu šálko kolem krku, načež si mě přitáhl a dlouze jsme se políbili. Stále to pro mě byl sen, se kterým jsem se složitě vyrovnával, takhle šťastný jsem prostě ještě nebyl. Vyšli jsem tedy ven a s rukama kolem pasu se pomalu procházeli plnými ulicemi. Bylo chladno, ale svítilo sluníčko a mě připadalo, že hezčí počasí snad ani neexistuje. Z přemýšlení mě vytrhl až výkřik. "Jonne?!" Rychle jsem se otočil po davu na Staroměstském náměstí, kdo to řekl a zahlédl jsem překvapenou černovlasou dívku. "Ty ho znáš?" otázal jsem se podezíravě a sledoval Jonneho reakci. Byl vyděšený. "Jo, znám… Teda… Je to vážně Jonne z Negative?" Jonnemu se při tom slově podlomila kolena a málem omdlel, rychle jsem ho zachytil a nechápal, o co tu jde. Ale hned, jak se vzpamatoval, mě táhl pryč. Vytáhl jsem z kapsy vizitku a vrazil ji dívce do ruky. Jonne opět nespoutaně plakal a přitom mě co nejrychleji táhl domů, kde mě naštvaně pustil a zahrabal se vzlykající do peřin. Nechtěl se mnou komunikovat a až po několika hodinách vysílením usnul.

Měl jsem štěstí na čas, že Jonne zrovna spal, když mi ona slečna volala. Představil jsem se a ona mi ihned začala vysvětlovat všechny nejasnosti. "Takže Jonne byl zpěvák skupiny… Negative? A všichni ostatní… zemřeli? Ach bože, nedivím se mu, že o tom nechtěl mluvit, ale… On nemá rodinu?" Bylo mi z těch nových informací tak zle, že jsem hlas bývalé fanynky vnímal, jako by přicházel odněkud z daleka. "Má rodinu, ve Finsku, řekl vám, že nemá?" S povzdechem jsem zavřel oči. "Ne, prý nemá nikoho." Nemohl jsem pochopit, proč by mi lhal. "Zvláštní. Každopádně mám kontakt na jeho bratra Villeho. Můžete mu zavolat a třeba se něco dozvíte. Já jen četla, co se stalo a že Jonne se skrývá, ale netušila jsem, že by mohl být v České republice, nikdo o tom nechce mluvit." Poděkoval jsem za kontakt a rozloučil se. Zíral jsem na papírek s číslem. Ne, dneska jsem už vážně neměl sílu tohle řešit. Lehl jsem si vedle Jonneho a hladil ho po vláscích. Byl nejspíš hodně rozrušený, protože se ihned probudil. "Jonne, nesmíš se takhle trápit. Vždyť už to bylo dobré." Chápavě se na mě podíval, věděl, proč se o něj tak bojím.Už neplakal, jen byl nesmírně smutný a spolu jsme tvrdě usnuli.

Vzbudil jsem se jen chvíli před Jonnem a seděl na posteli. Otevřel oči a posadil se, díval se na trochu naštvaně, i když snad neměl proč. Sebral papír a tužku z nočního stolku a napsal mi Díval ses, kdo js… Kdo byli Negative? Kdo jsem… Kdo jsem byl já? Už všechno víš?! Byl vážně vytočený, ale já jen zavrtěl hlavou. "Ne, to jsem se nedíval. Nebudu se ti hrabat v minulosti, v soukromí, pokud chceš, abych něco věděl, řekni mi to ty." Měl oči zalité slzami, ale po mých slovech se mi rozzářily. Pokývl hlavou, což už jsem věděl, že je děkování, aby nemusel zbytečně psát. Nato se ale zvedl a posadil se k mému notebooku. Začal listovat internetem až narazil na fotografie Negative. Odvrátil zrak a nechal mě se podívat. "Ach…" Na víc jsem se nezmohl a dojatě si prohlížel fotky, záznamy toho, jak byl šťastný, jak byl tehdy jiný, za tu dobu se mnou nejspíš velice dospěl. Ne, spíš dospěl už tu vteřinu, kdy zjistil, jak se jeho život změnil. Jak se otočil k počítač, fotografie zase zavřel a našel písničky. Ale to jsem ho zarazil. "Je nutný to slyšet? Já… Radši bych nevěděl, jak jsi mluvil nebo zpíval." V té chvíli jsem si uvědomil, že konečně vím, kdy oněměl, až následky nehody. Ale nikdy jsme to neřešili, třeba by to šlo nějak změnit. Ale teď na nadhození takového tématu nebyla vhodná chvíle. Pokýval, že to poslouchat nemusím a sám je tomu rád a odešel si zase smutně lehnout. Nechal jsem ho odpočívat, dokud zase nebyl klidnější.

V pravé povislé ruce jsem držel mobil a v levé papírek s číslem. Jonne zase spal, také už bylo pozdě večer a on se potřeboval znovu ze všeho postupně dostat. Taková traumata nejsou lehká. Kousl jsem se do rtu a odhodlal se vymačkat číslo. Vytočit zmáčkl jsem a čekal. "Tu-tú, tu-tú… Chrmp… Ano?" Nevěděl jsem jaký hlas čekat a ani se na to nesoustředil. Vlastně mě i překvapilo, že to někdo zvedl a málem jsem to vzdal, ale rychle jsem se odhodlal. "Haló? Dobrý den, tady Marek Studnička. Kam jsem se dovolal?" Hlas se mi klepal a člověk na druhé straně asi nechápal, proč ho otavuji. "Ville Liimatainen. Co chcete?" Povzdechl jsem si, volal jsem dobře. Měl bych mít spíš radost, ale… "Volám kvůli vašemu bratrovi Jonnemu." Ale než jsem stačil říct něco dalšího, skočil mi do řeči. "Jestli jste od tisku nebo někdo takový, přestaňte nás otravovat!" zakřičel na mě zoufale. "Ne, počkejte! Tak to není, já vašeho bratra znám, je tu teď se mnou." pípl jsem tiše. "S vámi?" podivil se. "Ano, spí. Neví, že vám volám… Já… Dostal jsem na vás kontakt od jedné jeho fanynky, on sám mi tvrdil, že žádnou rodinu nemá." Odmlčel jsem se, aby mohl informace vstřebat. "Nemá? Proboha, proč by něco takového říkal…" Bylo slyšet, že Ville popotáhl . "Je to tak dlouho od té nehody a on se nám neozval, měli jsme on něj strach a jediné, co víme je, že je někde v České republice, alespoň podle změny občanství a trvalého bydliště. Marek Studnycka… To jste tedy vy…" Nechápal jsem, jak může Jonne vystavovat svou rodinu takovému zoufalství, copak se jim kvůli něčemu mstí? "Nevím, zda by vás chtěl vidět, ale určitě bych s vám chtěl mluvit osobně. Kdykoliv budete mít čas. Jonne už byl celkem v pořádku, než si znovu vzpomněl na svou skupinu a… Možná chápu, proč chtěl zůstat tady a nejet tam, kde mu je bude připomínat každé stéblo trávy, ale přece není jediný, takhle zničený. A… Asi nevíte ještě jednu věc… Jonne je němý." Ville se na dlouhou dobu odmlčel. "Němý… Tak můj milovaný slavný bráška je němý? Můj vzor, moje zpívající zlato, musí to pro něj být příšerné, všechno, i po těch měsících… Určitě přijedu, co nejdřív." S Villem jsme se rozloučili a já zase nemohl s tolika myšlenkami usnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sine9 Sine9 | 10. dubna 2009 v 12:22 | Reagovat

To vypada na zajimavou povidku. Jonnecek toho mam rada :-) Musim si precist i prvni dil sem precetla rovnou druhej ale kdyz on tu byl tak nakraji :-) Ze zase Jonnecek zacne mluvit a zpivat Musi!

2 Glendora666 Glendora666 | 14. dubna 2009 v 21:57 | Reagovat

pekneee :D chudaak jonne...

3 ondracisko ondracisko | 15. dubna 2009 v 10:39 | Reagovat

Pěkný určitě pokračuj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama