174: Ahojky, Liimataineňátko...

26. července 2009 v 13:17 | Arvari |  Story for those who...
Jonne se usmíval a prstem hladil drobounkou tvář svého malého synáčka. Nemohl od něj odtrhnout oči. Byl tak nádherný, malý, růžový...

"Jonne..."
Jonne se přiměl mírně zvednout hlavu. Zaculil se na Leenu.
"Copak, zlato?" zašeptal.
"Neošoupej si ho..." zamumlala Leena.
"Neboj," zavrtěl Jonne hlavou. "Bože, ten je tak překrásnej..."
"To už jsi říkal několikrát."
"Já vím, ale copak za to můžu?" Jonne se něžně dotkl malinkého nosíku. "Leenu... Jsi si jistá tím, že u nás bydlet nechceš?"
"Naprosto," kývla.
"Víš, že ses na něj dneska ještě ani nepodívala?" pozvedl Jonne obočí.
"Jo, vím," špitla Leena.
"No tak, zlato," pohladil Jann dívku, která k sobě tiskla malý uzlíček, po rameni. "Já bych byl taky pro, abys zůstala... A dám krk na to, že malej taky!"
"Janne, zavři hubu," zavrčela Leena. "Nechci. Tečka. Nenuťte mě!"
"Nechceš mi ho dát ani pochovat. Jak se ho asi chceš vzdát? Pouští vás za hodinu, vzpomínáš?"
"Docela PŘESNĚ, Jonne!" vykřikla. Vzápětí se místností rozlehl hlasitý dětský křik.
"Ale no tak, Joní..." řekl tiše Jonne a pohladil syna po tváři. "Neplakánkuj..."
"Tiše, broučku můj malej..." zašeptala Leena a dítě si k sobě ještě pevněji přivinula. V očích měla slzy. "No tak, broučku můj maličkatej. Tiše... Máma se ti omlouvá, prosím, Joni, nebreč... Neplakej... Myšáčku, prosím..."
"L-Leeno?" oslovil ji nejistě Jonne.
"Ježiš, to je jasný, že se ho nechci vzdát," kníkla Leena. "Vždyť je můj. Viděl jsi vůbec, jak je krásnej? A já ho už kojila... A v noci, když spí, tak ho hlídám, aby se mu něco nestalo! Zbožňuju ho, zbožňuju svýho chlapečka... Ale... Já vás nechci pořád otravovat!"
"V žádným případě bys neotravovala," informoval ji Jann. "Právě naopak. Když teď jen tak odejdeš, budeš nám všem strašlivě chybět, Leeno. Budeš... Budeš strašně moc chybět Emily. Ona tě zbožňuje. A neříkej, že Emi by tobě nechyběla!"
"Ale to víš, že ano. Všichni byste mi chyběli!"
"Takže dál bydlíš u nás," prohlásil rezolutně Jann. "Zavolej rodičům, ať pro tebe zbytečně nejezděj. Řekni jim, že neopustíš svýho synáčka, protože ho miluješ a..."
Leena plakala, když jemně líbala čelo miminka.
"Miluju. Moc miluju," špitla. "Ale... Tarje nebudu..."
"Leenuško..." zavrčel hrozivě Jann.
"Chápu. Nebudu."
"Hodná holka..."
Ozvalo se zaklepání. Pak, ve chvíli, kdy se Jonne otočil, se otevřely dveře. Do místnosti vešel vysoký muž s černými vlasy a v růžových kalhotách a černém tričku.
"Ahoj!" pozdravil nadšeně.
"Ahoj, Christusi," odvětila Leena.
Jonne vstal a krátce Christuse objal.
"Ahoj, zlato..."
"Ahoj, broučku," usmál se Christus. "Jdu se konečně osobně podívat na toho tvýho drobečka. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho za dva dny, co je na světě, neviděl!"
"To nejspíš bude tím, že ho nikdo z Negative ještě osobně neviděl," ušklíbl se Jann. "Vy pánové totiž máte pokaždý, když jsme tady, nějakou záhadnou PRÁCI..."
"Hele, já za nic nemůžu," frkl Christus. "Ale teď jsem tady a chci se na něj podívat!"
"Tak se podívej," vyzvala ho Leena.
"Ježiš, ale počkat!" vyhrkl Christus a začal se přehrabovat v kapsách. "Já vlastně mám... Tak. Tady. Mám pro malýho dáreček. Je ode mě a od Lauriho, protože od celejch Negative ještě dáreček dostane... Ale chtěli jsme... Chtěli jsme mu dát něco jen sami za sebe. Tak... Kterýmu rodiči to mám předat?"
"Tatínkovi," usmála se Leena.
"Výborně," kývl Christus. "V to jsem doufal. Takže... Jonne, dovol, abych ti oficiálně předal dárek, kterej bude tvýho synáčka, doufám, provázet celým životem a... Dál jsem se v tom proslovu nedostal, takže tumáš."
Jonne si od kytaristy vzal červenou sametovou krabičku. Když ji otevřel, překvapeně vyjekl.
"Co tam je?" zajímal se Jann.
Jonne sáhl do krabičky a zvedl tenký stříbrný řetízek. Na něm se kýval přívěšek ve tvaru mikrofonu.
"To je nádhera..." vydechl Jonne. "Christusi, to je... Vy jste blázínci! Děkuju!"
"Takže Christus už našemu mazlíkovi naplánoval kariéru," konstatoval Jann.
"Já bych neměla nic proti," zaculila se Leena. "A co ty, Joni? Chtěl bys bejt zpěváček?"
Christus si odkašlal.
"Ehm... Leeno? Myslíš, že bych... Víš, já mám strašně rád malinký miminka..."
"To víš, že mohl..." odvětila Leena.
Christus se posadil na postel. Pak si opatrně vzal do náruče ten malý uzlíček. Okamžitě se rozzářil.
"Ahojky, Liimataineňátko..." zamumlal okamžitě. "Ježiš, ty jsi ale krásný mimčo... Jak se máme, mimčo? Co? Myslíš, že ses narodilo do správný rodiny, Liimataineňátko? Jo? Protože abys vědělo, zlato, to, že ses narodilo tomuhle tátovi, znamená, že jsi získalo pět značně zmagořilejch strejdů, víš? Tak co, Liimataineňátko, pořád jsi rádo, že ses narodilo právě jemu?"
"Co myslíš?" zadíval se Jonne na Janna. "Má cenu mu vysvětlovat, že se náš brouček jmenuje Joni?"

NÁSLEDUJE: Vy jste banda MAGORŮ!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Skjønn Mareritt Skjønn Mareritt | E-mail | Web | 26. července 2009 v 13:55 | Reagovat

to bylo tak klášně loštomilé :))

2 Charlottka Charlottka | Web | 26. července 2009 v 14:05 | Reagovat

Kristianek s miminkem je roztomilej...jako vždycky...ťutíííí :)

3 hatta hatta | 26. července 2009 v 14:07 | Reagovat

Áááá, já tu taju... XD To je taková krásňoučká roztmiloučká náhera...
A Liimataineňátko bude určitě za svých pět strejdů rádo XD

4 Alex Alex | Web | 26. července 2009 v 14:43 | Reagovat

Prostě Liimataineňátko :-D

Ale teda drobeček musí bejt k sežránbí.........já říkala že budou jedna velká rodina

5 Viileä Viileä | 26. července 2009 v 23:17 | Reagovat

Jonne,věř mi,nemá :D A Leena vážně zůstane,juchůů :D Hm....a dál? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama