3. kapitola

1. července 2009 v 12:25 | Arno Rasmussen |  Nehoda, aneb Bude to někdy jako dřív?
Netušil jsem, jak to zařídit, abych měl chvilku pro sebe a Jonne se mnou nebyl. Nemohl jsem opustit téměř místnost, natožpak byt. Bylo 14 dní od mého hovoru s Villem a dnes večer měl přiletět. Celou tu dobu jsem o téhle situaci přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel, hlavně proto, že jsem vždycky usnul. Tohle namáhavé období mě ničilo čím dál víc a vůbec jsem se nedivil Jonnemu, když prožíval horší věci. Nakonec jsem usoudil, že k němu musím být upřímný, sice jsem mu prozatím nesměl prozradit, že přiletí Ville, protože by ho to nejspíš hrozně rozrušilo, ne-li víc, ale ten čas mimo byt jsem prostě potřeboval. Ville nemohl přijít ke mně a mluvit se mnou když bude Jonne spát a kdyby se probudil? To bych ho měl strčit do skříně nebo přikrýt ubrusem? Došel jsem pomalu k posteli a Jonne už tušil, že se něco děje, vždycky na mě poznal pocity a nálady, asi se mu tenhle cit tak nějak zvýšil, když oněměl a prožil tragédii, nevím. Kývl na mě hlavou stylem vyklop to a já si sedl. "Víš, Jonne, já bych potřeboval odejít z bytu, bez tebe, musím se s někým sejít." Zarazil se, protože tohle by asi opravdu nečekal a já věděl, že to ode mě vážně není hezké. "Bude to jen na hodinku, na dvě a pak zase přijdu. Jen potřebuju, abych tě tu našel v pořádku, abys… Aby sis nic neudělal a prostě… Zvládl bys to, prosím? A pokud ne, pochopím to, zůstanu s tebou, já tě miluju a udělal bych pro tebe všechno." Vypadalo to, že ho moje slova celkem obměkčila, vzal papír a napsal Jasně, dělej si, co chceš. Věděl jsem, že je naštvaný, ale co jsem mohl dělat?



Netrpělivě jsem přešlapoval v hale letiště a všechen ten ruch mě tak znervózňoval. Často jsem si prohlížel prosklené stěny, zkoumal jsem listy vedle mě stojící květiny a špičkou lehce kopal do sloupu. Byl jsem plný očekávání, strachu a ke všemu mělo to blbé letadlo zpoždění. "Letadlo Helsinki, Vantaa - Praha, Ruzyně…" Dál už jsem hlášení neposlouchal, hlavně že už je tady. Stoupl jsem si na viditelné místo a nesměle zvedl cedulku s nápisem Mr. Liimatainen. Neodvážil jsem se hledat někde na internetu, jak ten Ville vypadá, tudíž jsem nevěděl, koho čekat a raději jsem se díval do země, je to pak méně trapnější, když si někdo najde vás a vy nemusíte hledat jeho. Zrovna když jsem začal přemýšlet o svých botách, ozvalo se přede mnou zakašlání. "Ehm… Ahoj." Pozdravil mě muž, ba ne, chlapec, mnohem mladší, než jsem čekal a já si ho chvilku jen prohlížel, než jsem dokázal odpovědět. Ano, tohle byl Jonneho bratr, poznal bych to, i kdybych to nevěděl. Stejně blond sametové vlásky a tak… Něžný? Ano, něžný. Vrátil jsem se do reality, pozdravil a podal mu ruku. "Na rovinu, nemám moc času, nechal jsem Jonneho doma samotného a jelikož mělo letadlo zpoždění, musím se nejpozději do hodiny a půl vrátit." Ville kývl a zašly jsme do letištní kavárny.

Ještě než nám donesli lístky, upozornil jsem Villeho na to, že na letištích jsou podnikatelé hrozní vydřiduši a normálně nejsme tak drahá země, ale Ville se jen zasmál, že to u nich je tak také. "Tak a teď asi teda k Jonnemu… Dost dlouho jsem vůbec nevěděl, kdo je… Kdo byl… Teď je asi úplně jiný člověk a já nevím, jak mu pomoci." Ville mlčel, chvíli se na mě upřeně díval, chvíli zíral kamsi do prázdna a i jeho mi začínalo být líto. Jak asi bylo Jonneho rodině, když o něm nic nevěděli, nevrátil se domů, jen věděli, že se kamsi odstěhoval. A proč se jim tajil a proč mě tajil rodinu… Myšlenky mi vířily hlavou a já zase pokračoval. "Napadlo mě, že s jeho hlasem by se něco dalo dělat. Od té doby nebyl u doktora a určitě by to vyřešila nějaká operace, ale k doktorovi ho nedostanu." Zase jsem se odmlčel, čekal jsem na nějakou reakci, ale nedostalo se mi jí. "Kdyby věděl, že tu s vámi sedím, zabil by mě nebo by utekl nebo by zabil sebe… Nemůžu vás za ním vzít, ale co mám dělat?" Ville se napřímil, vypadalo to, jako by se právě probudil ze snu a podíval se mi zpříma do očí. "Zatím mu neřekneme, že tu jsem, mám dost času tu být a nadu si nějaký hotel. Doufám, že se ještě budeme moct sejít, aby Jonne moc nezůstával sám." Kývl jsem, dnešní čas nám pomalu a jistě vyprchával a já Villeho stačil jen informovat o situaci a on mi zatím skoro nic neřekl. "Pomůžu vám s hledáním hotelu." Nabídl jsem se a Ville jen zvedl skleničku. "Prosím o tykání, Ville." Učinil jsem totéž. "Marek." Vzájemně jsme si ťukli a napili se. Našel jsem Villemu dobrý hotel blízko našeho bydliště, aby bylo případné setkávání snazší.

"Ahoj, Jonne." řekl jsem hned u dveří a ještě než jsem odhodil klíče na stůl, začal jsem ho hledat. Díky bohu seděl u televize, pohrával si s ovladačem s poslouchal Óčko. Sebral ze stolu papír, kde bylo napsáno Hrajou samí sh*ty! Zasmál jsem se. "To už sis napsal předem, co? Hrajou furt to samý." Jonne se taky smál, usoudil jsem, že je vše v pořádku a že jsem ho tu nechat mohl a když to nebude nápadné, budu se moct sejít s Villem i příště. Sedl jsem si Jonnemu na klín a položil mu hlavu na rameno. "Já tě tak miluju, Jonne… Doufám, že ses na mě nezlobil, že jsem musel odejít." Pokrčil rameny, byl smutný a já poznal, že se zlobil, ale přešlo ho to, vždyť si sám musel uvědomovat, že veškerý svůj čas dávám jemu a ne že by se mi čas s ním nelíbil, ba ani jsem nepotřeboval jiné kamarády nebo společnost, ale někdy jsem si holt musel něco zařídit.

S Villem jsem se sešel ještě třikrát. Poprvé jsem šel vynést odpadky a vymluvil jsem se, že mě zdrželi ochránci přírody s anketou, jestli třídím odpad. To mi Ville vyprávěl o Jonneho a svém dětství a ještě o jejich bráchovi Tommim. Tommi se prý po Jonneho zmizení úplně zhroutil, nedokázal se s tím vyrovnat tak, jako Ville. Ville byl smutný, plakal, ale Tommi se nedokázal chovat jako dítě, všechno v sobě dusil a nyní je ještě víc nevyrovnaný a cholerický, než býval. Podruhé jsem se Jonnemu vymluvil na to, že jsem objednaný na preventivní prohlídku. To mi Ville vyprávěl o Jonneho kariéře, co pro ně Negative znamenali, jak miloval hudbu, jak miloval své kamarády, co všechno zažil a já jen seděl, mlčel a po tvářích mi stékaly slzy, tohle jsem nemohl vydržet. Potřetí jsem se musel vymluvit na to, že jdu do pojišťovny, docházely mi nápady, ale zatím byly všechny originální a já předpokládal, že mi Jonne věří, i když jsem si i podvědomě přál, aby mi nevěřil, vždyť jsem mu lhal! Sprostě lhal! Na třetí schůzce už neměl Ville co vyprávět, oba jsme si všechno řekli a začali řešit, co by šlo s Jonnem v tomhle stavu a v téhle době udělat. Na nic moc jsme nepřišli a tak jsem se celkem nespokojen vracel domů.

V bytě byla tma, nechápal jsem, co se děje a tak jsem vletěl do pokoje. Jonne tam seděl u svíček a neklidně na mě zíral. V ruce měl tabulku s křídou, kterou používal málokdy, po celém bytě měl po ruce papíry. Ukázal mi první větu. Ty mi něco tajíš! Povzdechl jsem si. "A… Ano, Jonne, promiň, já… Nejdřív jsem ti to nemohl říct a teď… Teď už bys to asi měl vědět, jenže já jsem nevěděl kdy a jak ti to říct…" Větu smazal a napsal novou. Podvádíš mě? Otevřel jsem pusu, nejprve na prázdno, poté jsem polkl a zakroutil nevěřícně hlavou. "Ne, lásko, já tě miluju! Nikdy bych tě nepodvedl!" Neuvěřil mi. Takže ti nevadí, že spolu vůbec nespíme? Mě je jasný, že někoho máš, jen se vymlouváš… Soptil a já vůbec nevěděl, co dělat. Kdyby mohl mluvit, řval by na mě a kdyby tabulka nebyla tak malá, napsal by toho mnohem víc. "Jonne, to není pravda, mě to vážně nevadí! Zvykl jsem si, máme zvláštní vztah, ale já… Já nikoho nemám!" Doufal jsem, že jsem to řekl dost výrazně, aby mi uvěřil, vždyť tohle bylo absurdní. Jeho pohled nevypadal, že by mě přestal podezírat a já se rozhodl jít s pravdou ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Guiltinka Guiltinka | 1. července 2009 v 23:28 | Reagovat

Jen tak dál ;) Je to zajímavý

2 Guiltinka Guiltinka | 1. července 2009 v 23:29 | Reagovat

Jen tak dál ;) je to zajímavý a moc pěkně psaný

3 Sine9 Sine9 | 2. července 2009 v 10:38 | Reagovat

Pekny pribeh, jen je mi to nejaky povedomy, asi jsem to uz cetla nekde jinde. ? :-) Tesim se az se Jonne s Villem setkaji. Bude brzy dalsi dil? :-)

4 Štefan Vošahlík Štefan Vošahlík | E-mail | Web | 2. července 2009 v 13:47 | Reagovat

Sine9: Už to bylo na foru NGT ;o) Takže asi otamtud, jinak další díl... Ano, snad, plánuji ho nejpozději do 14. xD

5 Alexis Alexis | Web | 2. července 2009 v 20:59 | Reagovat

no konečně, do 14.?? to si ráda přečtu tak hejbni :-D

6 Arvari Arvari | Web | 2. července 2009 v 21:26 | Reagovat

Slíbila jsem to, takže... Je to moc pěkný. Chudáček Jonní, nechtěla bych bejt v jeho kůži... Ehm... Á... DÁL? XD

7 Štefan Vošahlík Štefan Vošahlík | E-mail | Web | 3. července 2009 v 20:06 | Reagovat

Arví: Proč myslíš, že odepíšu asi tak do toho data? =P Protože tu nebudeš a nebudu mít co dělat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama