Den šestý

11. srpna 2009 v 9:25 | Arno Rasmussen |  Jann na farmě
Probuzení bylo ještě horší než večer. Jann zasténal bolestí, když se opřel o zraněnou ruku. Posadil se a povzdechl si.

"Robine, tak za tohle mě budeš opečovávat!" pohrozil.
Znovu si lehl a zavřel oči. Jen tak přemýšlel, přitáhl si peřinu až ke krku a ležel a ležel.
"Ťuk, ťuk. Janne?" ozvalo se od pootevřených dveří.
"Chmm?" zamručel. "No?"
"Já jen, jestli žiješ." usmál se Rauli, i když ho uviděl válet se v posteli.
"Jo, žiju. Něco potřebujete?"
"Ne, ne. Dneska jsem doma až do večera. Pak sjedu do města poptat se na kupce pro tu malou kobylu, ale ty bys možná mohl přijít na oběd."
Jann se posadil a podíval se z okna.
"Oběd? Kolik je proboha hodin?"
"Jedna." pokýval hlavou Rauli a zase sešel dolů.
Pokusil se zvednout, ale šlo to špatně. Noha se mu ihned podlomila, takže málem spadl. Dobelhal se do koupelny, obrovskou modřinu si zchladil vodou a trochu se upravil. Oblékl se a ještě se prohlížel v zrcadle.
"Tak kdyby tohle někdo vyfotil, tak se k sobě nepřiznám!"
Naobědval se a sedl si na verandu. Díval se na dlouhé lány, jejich rozložení připomínalo půdorysy domů ve městě a ty mezery úzké silnice, ale nebyl tu hluk ani kouř, maximálně prach…
"Janne?"
Znělo to tak z dálky.
"Janne."
Zamrkla, někdo se ho dotýkal.
"Ano?" probudil se.
"Už brzy padne tma, takže vyrážím. Vrátím se pozdě v noci."
Jann chvíli jen nechápavě kýval. Jeho pohled padl na osedlaného Honeyho na dvoře a vzpomněl si, co se děje.
"Ano, ano, samozřejmě."
Rauli se usmál a nasedl. Pak už se rychle odjel pryč. Tohle byla pro Janna příležitost. Rauli už jel hledat někoho, kdo chce sníst tak milého a přátelského tvora. Vběhl do domu pro knížku o koních a pečlivě studoval, co se v ní píše. Došel k ohradě a podlezl ji.
"Ahoj, Wendy." pozdravil koníčka a k ohlávce připnul vodítko.
Otevřel bránu a opatrně ji vyvedl ven k břevnu, kde byly obvykle přivázané krávy. Došel si do stáje pro krabici s čištěním a zadíval se na obsah.
"Super, takže tohle je… Hřbílko?" pojmenovával s přivřenýma očima věci. "A tohle kartáč. Tím tě vyčistím a oprašovat to budu o hřbílko. Rozumím."
Opatrně kobylku čistil. Hnědé fleky se brzy leskly, akorát ty bílé byly stále spíše šedé. Jann se snažil, aby byl kůň co nejčistší a pak přešel k dalšímu obsahu.
"Hřeben!" vyhrkl radostně. "To vím k čemu je!"
S úsměvem rozčesal žíně ocasu, ale tak, aby nestál Wendy za zadkem. Nebál se, že by ho zrovna ona kopla, ale psali to tak přece v knížce. Pak přešel ke hřívě a radostně jí udělal zajímavý účes.
"Jsi fešanda." pochválil ji. "A tohle je na kopyta?"
Zadíval se na kovový háček s umělohmotnou rukojetí a malým kartáčkem. Podle návodu sjel opatrně Wendy po noze, ale ta ji hned poslušně zvedla a držela nahoře. Jannovi se dařilo. S pocitem spokojenosti odnesl čištění a přinesl sedlo a uzdečku, které byly hozené vzadu v bedně se zašlým nápisem Wendy.
"No to je dost ubohý." postěžoval si při pohledu na zaprášené věci a začal je čistit.
Nudící se kobylka mezitím vyžadovala aspoň něco na zub a tak jí došel pro mrkev ze záhonu. Vzal sedlo a opatrně ho položil na správné místo hřbetu. Hledíc do knížky připevnil podbřišník a nechal ho ještě volný. Popadl do ruky uzdečku, pro něj spíš kupu kožených řemínků a kovu.
"Ehm…" odkašlal si. "Takže tohle…"
Naklonil hlavu a vzal do ruky otěže. Přehodil je Wendy přes krk.
"…sem a teď tohleto…"
Pravou rukou držel řemínky a levou udidlo pod kobylčinou hubou. Zaváhal dát koni ruku do pusu, ale ona si sama hmátla a udidlo si vzala.
"Hodná." pochválil jí a začal zkoumat zbytek.
Wendy neobyčejně poslušně držela udidlo v puse, než Jann našel nátylník, aby jí ho dal za uši. Zapnul rozepnuté části a zkontroloval, zda nemá někde něco překroucené.
"Hurá." zajásal a odběhl se do domu převléknout.
Vrátil se ve svých bílých nablýskaných botách, žlutých uplých kalhotách, černobílém tílku a kabátku.
"Wendy, já tě zachraňuju. Nikdy jsem na koni neseděl, tak mě prosím nezabíjej!" pohrozil a poprosil koně zároveň a přiblížil se k ní.
Podle knížky si naměřil správnou délku třmenů a dost snadno na malého koníčka nasedl. Nepotěšen zjistil, že jeho nohy jsou dost pod koňským břichem a ne tam, kde je mají lidé na obrázcích v knížce.
"To jsem nedomyslel. Jsi maličká a já moc velký." ušklíbl se, ale vzal do ruky otěže, což si už předem natrénoval na provázku.
Nechal je volné a vzpomínal na pasáže z knížky.
"Pobídněte koně do kroku stiskem holení." zopakoval si, ale jelikož měl holeně dost nízko, zvolil variantu, kterou znal z filmů.
Koně kopl. Wendy se polekala a vyběhla kousek klusem. Naštěstí se brzy zastavila, ale Jannovi se sesunulo sedlo pod břicho a tvrdě dopadl na vyprahlou půdu. Wendy se k němu vrátila a zírala, co to dělá.
"Sakra! Promiň, Wendy, nechtěl jsem tě nakopnout. Já myslel, že to koně nebolí." omluvil se.
Sundal sedlo a nasadil ho znova. Tentokrát nezapomněl před nasednutím dotáhnout podbřišník. Nasedl znova a lehce Wendy zmáčkl boky. Rozešla se.
"Jo!" zajásal a snažil se vyvažovat pohyb houpajícího se koně.
Při práci si ani nevšiml, že už se vlastně úplně setmělo a když vyjížděl ze dvora byla tma a ozařovalo je jen světlo půlky měsíce na nebi. Rozhlédl se.
"Takže tady tou cestou mě Robin přivezl." oznámil Wendy a jemně zatáhl za pravou otěž, aby zatočili.
Wendy ihned poslechla a pustila se pomalým krokem po cestě. Náhle se setmělo.
"Co to..?" znejistěl Jann, protože kolem sebe nic neviděl.
Přes měsíc se přehnal mrak, ale brzy se zase rozhostilo lehké světlo. Wendy klidně kráčela dál. A znovu se setmělo. Jann se zadíval na oblohu, po které se občas prohnal mráček. Zase světlo a zas tma a zase a znovu… A kap.
"Sakra!" zaklel, když mu na ruku dopadla první kapka. "Nesmí pršet!"
A kap. A kap kap kap. Pomalu ale jistě se rozpršelo. Déšť nebyl silný ani studený, ale rozhodně promáčel Janna i Wendy. Oběma zplihl účes.
"Tak, tady je silnice a… Doleva." rozhodl Jann dle vzpomínek a zatočil po asfaltové silnici.
Wendy bez podkov ani nedělala moc hluku. I když nefoukal vítr a déšť sám o sobě byl teplý, Jannovi začínala být v promočeném oblečení zima. Kalhoty se na něj lepily a do kožených bot zatékalo. Přemýšlel o úplně něčem jiném, když se ze zatáčky silnice vynořila světla rychle jedoucího auta.
"Ne!" vykřikl Jann, když se auto prohnalo okolo nich, zřejmě je ani nevidělo.
Wendy se ihned splašila, kdo by se také nelekl. Rychlým cvalem se rozběhla směrem od silnice do pole. Bohužel bez Janna, který skončil hned ve škarpě. Hlína byla při dešti rozbahněná a jeho kalhoty už asi vůbec nebyly žluté. Odřenou ruku si znovu trochu sedřel, jak se snažil nepustit Wendy otěže a o kovový třmen se uhodil do kotníku. Seděl v obilí, v dešti, klepal se zimou a všude měl bahno. Plakal.
"Frrrk." ovalo se za ním.
"Wendy! Ty ses pro mě vrátila?" zavolal nadšeně a pracně vstal.
Bylo mu jedno, že má na zadku bláto, znovu nasedl a vrátil se na silnici. Tentokrát měl strach, opravdu strach, že se zas něco stane. Wendy už věřil, vrátila se pro něj! Ale pokud tu každý jezdí jako šílenec…
"Je něco kolem půlnoci, viď?" zašeptal koníkovi do ucha a pevně se držel hřívy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sine9 Sine9 | 11. srpna 2009 v 17:00 | Reagovat

To na ní chce odjet domů? :D Ale má odvahu, když na koni nikdy neseděl. Rauli nebude nadšenej :D

2 Quiquilla Quiquilla | E-mail | Web | 11. srpna 2009 v 20:46 | Reagovat

Jen čekám až je Rauli objeví a oznámí Jannovi, že by bohatě stačilo se ozvat a kobylku by si nechali xD To by asi Jann šel vraždit xDDD

3 Arvari Arvari | Web | 11. srpna 2009 v 22:48 | Reagovat

Já nevim, ale prostě mám pocit, že Wilde na poníkovi by štrejchal nohama o zem... XD

4 Arnýsek Arnýsek | E-mail | Web | 11. srpna 2009 v 23:19 | Reagovat

Hele Wendy má 130 cm jsem snad psal ne? A on zas tak velkej neni, vlasy se nepočítaj xD

5 Sine9 Sine9 | 11. srpna 2009 v 23:25 | Reagovat

:D :D

6 Arvari Arvari | Web | 12. srpna 2009 v 9:12 | Reagovat

Štefi: Fajn, no... Ale stejně by to měl docela jaksi, ehm... XD Asi by to vypadalo vcelku vtipně. XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama