Vánoční dárek (2/8)

10. listopadu 2009 v 9:09 | Arnýsek & Enkeli |  Vánoční dárek
Ville seděl na své měkoučké posteli obklopen spoustou kusů oblečení s mobilem v ruce a zíral před sebe. Měl dva problémy. Ten první byl, že nevěděl, co by si na sebe měl vzít, ten druhý, že ještě nezavolal Jonnemu. A upřímně se mu vůbec nechtělo. Nakonec se ale přemluvil a vytočil Jonneho číslo.

"Co je, Ville? Docela spěchám," ozvalo se mu do ucha bez pozdravu.
"Ahoj…" řekl tiše.
"No čau. Tak co potřebuješ?"
"Kam spěcháš?"
"Večer jdu na jednu oslavu narozenin…"
"Kristian tě pozval?!" přerušil ho.
"Jo. Jak ty tohle víš?"
"No já… On…mi volal, abych ti to vyřídil, ale…"
"Tak proto se asi před hodinou náramně divil, že nic nevím. Skvěle, bráško, skvěle. Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi mi to neřekl?"
"Ve čtvrtek jsme měli jít nakupovat! A tys mě tam nechal stát! A ani jsi ten den nebral mobil a…"
"Ve čtvrtek? Neměl to být náhodou příští čtvrtek?"
"Neměl!"
"A jak to víš jak jistě?"
Ville se zadíval do kalendáře, kde měl v políčku již uplynulého čtvrtka růžovou propiskou pečlivě vykreslený nápis Nákupy.
"Vím! A příští čtvrtek máme s Flinch koncert, takže to určitě nebyl příští čtvrtek."
"Víš co, Ville? Já teď spěchám, takže… Pa."
Aniž by Ville mohl něco říct, Jonne zavěsil. Mobil odhodil na postel někam mezi růžovou šálku a bílé rukavice a znovu začal zírat před sebe. Stále mu zbýval jeden zásadní a velice zapeklitý problém. Co si vezme na sebe?

***

Bylo kolem páté a Japa počítal, že Chris i Larry budou v plném proudu příprav, takže ho nijak nepřekvapilo, když mu přišel otevřít napůl nalíčený a oblečený sir Christus.
"Japííí!" zakřičel a vrhl se mu kolem krku, což výše zmíněného málem porazilo.
"Taky tě rád vidím, Chrisi," zasmál se. Když se ho Kristian pustil, zastrčil si neposedný pramínek, jinak skvěle "učesaných" vlasů, za ucho. "Takže můžu jít dál, nebo mě tu necháš stát?"
"Promiň, jasně že pojď dál. Nelekej se, možná je tu… trochu bordel."

To, co Kristian popsal jako "trochu bordel", znamenalo rozházené oblečení všude, kam se člověk podívá. Japa jen s úsměvem zavrtěl hlavou, pak se posadil na gauč a pozoroval, jak se Larry přehrabuje v hromadě triček v rohu obýváku a Chris lítá kolem s hysterickým "Nemám co na sebe, zítra musíme na nákupy!"
Něco málo před šestou zkontrolovali všichni tři nalíčení, oblečení, usoudili, že vypadají skvěle (jenom Christuse o tom museli chvíli přesvědčovat, jinak by ještě dobrou hodinu nevylezli z domu) a vyrazili.
"Jak se vlastně ten kluk jmenuje?" zeptal se Japa. "Bylo by dobrý znát aspoň jeho jméno, když už mu jdu na narozeninovou párty."
"Mathias. Mimochodem slaví pětadvacetiny."
"Super," usmál se Japa "A kdo z těch, koho bych mohl znát, je ještě pozvanej?"
"Jonne, jeho mladší brácha," Christus věnoval Japovi významný pohled. "Antti s přítelkyní, všichni z Uniklubi.." začal Larry vyjmenovávat seznam tamperských hudebníků.
"V tom případě doufám, že Mathiasův byt je dostatečně velkej," zasmáli se všichni tři.

***

Na Villeho posteli leželo skoro kompletní oblečení složené do tvaru člověka. Obsahovalo černé tričko s růžovou lebkou, černou mikinu, růžovou šálu, růžovou čepičku, bílou vestu, bílé rukavičky - tentokrát i s prsty a růžový pásek, ale spodní část chyběla. Ville stál u nohou postele, v jedné ruce svíral ramínko s tyrkysovými kalhotami a v druhé světlé džíny.
"Kdyby se na mě Jonne nevykašlal, mohl jsem si koupit i něco na sebe."
Povzdechl si nahlas a ještě jednou si prohlédl oba kusy oblečení. Pak modré odhodil kamsi přes křeslo a džíny položil na postel jako nohy nějakého velice placatého člověka. Přes ně pak položil ještě bílé ponožky a jak se hledat nějaké vhodné boty. Po zhruba čtvrt hodině se rozhodl pro černé tenisky a všechno připravené oblečení na sebe oblékl. Teď už jen zbývalo…
"Ahoj, Kristiane!" pozdravil vesele, když mu zvedl telefon.
"Ahoj, Liimataineňátko."
"Liimataineňátko? Chceš tím snad něco…" začal napůl smutně napůl uraženě.
"Ale ne, nechci. Přijdeš teda dneska?"
"Jo. Volám, abych věděl, kam mám přijít."
Nechal si nadiktovat adresu, ale naivně si jí nepsal, pouze snažil zapamatovat. Pak si mobil strčil do kapsy a vyrazil z bytu. Prošel městem do čtvrti, kde se dům měl nacházet. Našpulil rty a zamyslel se.
"Tákže, ta ulice byla… Něco na A..? Nebo to bylo L a nebo M a nebo… T?"
Nerozhodně se nadechl a otočil se na patě kolem své osy.
"Ne, celou abecedu vyjmenovávat nebudu. Zkusíme to podle čísla, třeba by někdo věděl, kde to je. A číslo bylo… 13něco… nebo 31něco… nebo… nebo úplně jinak?"
Zastrčil si vlasy za ucho a kousl se do rtu. Pomalým krokem začal obcházet domy, číst čísla i názvy ulic, ale ani jedno z toho mu nic neříkalo.
"Perkele. Já si to fakt měl napsat," zasténal, protože mu začínala být zase pořádná zima. Roztřesenou rukou vytáhl mobil a vytočil Kristiana.
"Váš kredit bude brzo vyčerpán. Nabijte si prosím…" ozvalo se ze sluchátka.
"No skvělý! Tak tohle mi fakt scházelo. Teď nemůžu volat ani prozvánět."
V rukavicích se zmrzlými prsty pomaličku písmenko po písmenku napsal sms.
"Ahoj Krisi. Prosimte, nemuzu volat, ale ja jsem se asi ztratil. Ale urcite jsem nekde blizko! Nemohl by se po me nekdo jit podivat? Dekuju. Ville"
Na konce zprávy připojil červenajícího se smajlíka a odeslal ji.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Charlottka Charlottka | Web | 10. listopadu 2009 v 16:50 | Reagovat

Ville je ťunťa XD

2 Arvari Arvari | Web | 10. listopadu 2009 v 17:50 | Reagovat

Předpokládám, že vím, kdo půjde. XD

3 Sine9 Sine9 | Web | 10. listopadu 2009 v 21:54 | Reagovat

To se teda Villemu vymstilo nenapsat si adresu :D Hlavně jestli je opravdu někde blízko aby ho nehledali celou noc :D

4 Alexis Alexis | 12. listopadu 2009 v 8:40 | Reagovat

Chudák můj pitomeček malinkej :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama