189: Princezničko moje...

17. prosince 2009 v 18:57 | Arvari |  Story for those who...
Christus rychle dusal do schodů vedoucích k jeho bytu. Byl rudý jako rajče a nemohl pořádně dýchat, ale rozhodně nemínil zpomalit.

Zatracená skupina. Zatracenej Jonne. Zatracenej Larry. Zatracený VŠICHNI!
Jako by to nevěděli. Jako by to neříkal. Jako by neříkal, že dneska v pět bude doktor volat výsledky testů a že Christus tou dobou prostě už MUSÍ být doma.
Teď bylo pět minut po páté. A co bylo nejlepší, ten mobil, na který bude doktor volat, nechal Christus doma. Takže teď tam zaručeně najde nepřijatý hovor.
Tedy pokud to nevezme máma. Bože, dej, aby to nevzala máma...
Pokud to bylo něco příšerného, Christus to chtěl vědět první. Koneckonců, on byl otec Camilly. Ano, máma byla její babička. Ale nevychovávala ji. Jen pořád hlídala. Jako právě teď.
Vytáhl z kapsy klíče a odemkl dveře. Vstoupil do bytu, ani se nezouval a nezahazoval kabát, prostě vyrazil do obývacího pokoje, odkud slyšel hlasy. A nenašel tam jen mámu a Cami, jak čekal, ale i...
"Matti?" vytřeštil oči. "Co tu-"
"Přišel jsem pro případ, že by ses chtěl hroutit," usmál se Matti. "Ale jsem tu zbytečně."
"Co?" zamrkal Christus a zadíval se na svou matku. Teď si všiml, že na stolku vedle ní leží telefon. "Počkej, už... Už volal?"
"Promiň, Matti mě donutil, abych to vzala," vzdychla žena.
"A co?!" vyhrkl Christus.
"Prej ti mám říct," ozvala se Camilla, "že je to nějaká ano... ani... mine..."
"Je to anémie," přeložila Christusovi matka. "Prostě je jen chudokrevná. Doktor říkal, že Cami bude jen pár měsíců polykat pilulky železa, pak půjde ještě na vyšetření... A bude zdravá."
V tu chvíli se Christusovy oči zalily slzami. Sklonil se, zvedl Camillu z gauče, přitiskl si ji k sobě a ponořil nos do blonďatých vlásků.
"Princezno," vzlykl. "Camísku. Princezničko moje..."
"Brácho, no tak, umačkáš ji!" varoval ho Matti.
"Ale neumačkám. Neumačkám. Cami, beruško, já se tolik bál!"
"To my všichni, miláčku," pohladila ho máma po zádech. "Ale vážně ji pusť. Už modrá."
"Tohle je dost blbej vtip, mami," ušklíbl se Kristian, ale položil Camillu zpět na gauč. Pak shodil kabát a skopl boty, oboje nechal jen tak válet na zemi. Posadil se a přitáhl si Camillu na klín. Ta se na něj zkoumavě zadívala.
"Tati? Babi říkala, že budu jíst železo?"
"Ne. Ne, broučku, to je... To jsou takový pilulky a v těch je... No, je to železo, ale..." Vrhl zděšený pohled na mámu. "Pomoc," pípl.
"Prostě jsou to tabletky a v těch je železo, zlato," přisedla si k nim žena. "Prostě se tomu železo říká a železo to je, jen nevypadá jako třeba na vidličce."
"Aha," pokývala Camilla. "Škoda. Já myslela, že budu most holkám říct, že musím jíst šroubky!"
"Ne, miláčku, to fakt ne," zahihňal se Christus. "I když na druhou stranu, říct jim to MŮŽEŠ..."
"Brácho, jestli ji budeš navádět k takovejm věcem, tak ta holka skončí..."
"Jakpak, bratříčku můj milovanej?" pozvedl Christus obočí, když se Matti odmlčel.
"Jako ty," dokončil Matti.
"A tohle myslíš JAK?" frkl Christus.
"Ale nijak. Jen že Sir Christus je tvé pravé jméno a narodil ses čtyřiadvacátýho prosince roku nula, popřípadě šestnáctýho května roku-"
"Jo, jasně, pochopil jsem," mávl Christus rukou. "Odplav, brácho. Dneska se hroutit nehodlám. Protože moje holčička bude zase brzo úplně a dokonale ZDRAVÁ!" zavýskl a zvedl Camillu vysoko do vzduchu. "A to je naprosto a dokonale ÚŽASNÝ! A musíme to oslavit! Mami, brácho, vezměte bundy. Cami, pojď, obleču tě. Co bys řekla na to, abysme zašli do kina a na večeři?"
"Koupíš mi po jídle zákusek?" upřela na něj Camilla oči.
"No jasně! Třeba deset!"
"Jukko... JUKKO," oslovila paní Mikkonenová rázně svého syna. "Já vím, že máš radost, ale to, že diagnóza není nijak hrozná, neznamená, že se Cami může namáhat. Dokud nedojdeš pro ty prášky, měla by rozhodně ležet. A pak nějakou chvíli taky!"
"Já jen chtěl..." zamumlal Jukka. "Jen jsem chtěl..."
"V pohodě, brácho," mrkl Matti. "Vždyť si můžem udělat oslavu tady. Hele, pusťte nějakej film na DVD, objednejte k večeři pizzu... A já se za chvíli vrátím!"
"Počkej, kam jdeš?!" otočil Christus zmateně hlavu ke dveřím.
"Nakoupit zákusky. A popcorn. A nějaký limonády. A tak všeobecně. Za chvíli jsem tu!"
Christus se usmál a kývl. Nenápadně mrkl na mámu a pak si k sobě přivinul svou dcerušku.
Už jen jeden člověk by mu chyběl ke štěstí.

190: Ani na to nemysli!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arnýsek Arnýsek | E-mail | Web | 17. prosince 2009 v 19:26 | Reagovat

Jůůů, ona je zdravá! To je super, aspoň, že tak... Jinak chudokrevnost je sviňárna, to vedu taky xDxD

2 hatta hatta | Web | 17. prosince 2009 v 20:26 | Reagovat

Jééé, Cami nic není :) Ale mně by tam taky chyběl jeden člověk ke štěstí :(

3 Alexis Alexis | 17. prosince 2009 v 21:11 | Reagovat

I  love this story..................ale fakt moc!

4 G666 G666 | 17. prosince 2009 v 22:52 | Reagovat

treba larryhooo:( nech sa zase daju dokopyyy :D

5 Enki Enki | Web | 18. prosince 2009 v 22:04 | Reagovat

Juu, super :)

6 Aina Aina | 20. prosince 2009 v 23:06 | Reagovat

Bude to pokračovat tak jak si mi to popsala? Zdá se mi, že se odkláníš od naplánovaného děje :)

7 Arvari Arvari | 20. prosince 2009 v 23:18 | Reagovat

Jsem pak řikala, že to nakonec neudělám, ne? XD By se mi už fakt zhroutil, chudinka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama