Vánoční dárek (6/8)

7. prosince 2009 v 23:59 | Arnýsek & Enkeli |  Vánoční dárek
Zasmál se. Dobře, takže, co prvně... Sprcha by neuškodila. Pak vymyslet, co na sebe. Musel se ještě zasmát, vždyť byl víc nervózní než před... Ani se nemohl vzpomenout kdy.

Přišel pět minut před jedenáctou, Ville tam ještě nebyl. Jestli chodí pozdě jako Jonne, ještě chvíli si počkám, usmál se pro sebe.
Ville vyhrabal černé kožené kalhoty, které na sobě neměl pěkně dlouho, tyrkysové tričko, mikinu a na to bílou bundu, kolem krku si uvázal tyrkysový šáteček a pak se ještě hodnou chvíli sledoval v zrcadle.
"Super." zhodnotil svůj zjev, protože nečekal, že bez těch mokrých věcí by mohl vypadat takhle.
Mrkl na hodinky. Byl nejvyšší čas vyrazit a tak se rychlým krokem pustil do města. Už byl skoro na místě určení, když se zastavil u zlatnictví. Ve výloze totiž zahlédl stříbrný řetízek s malinkatým srdíčkem a růžovým kamínkem. Rozhlédl se po ulici a pak rychle vklouzl dovnitř. Nejdřív se chytře optal na cenu a když zkontroloval s trochu znepokojeným výrazem svoji peněženku, nechal si ho zabalit do maličké červené krabičky s mašlí. Tu si pak strčil do kapsy bundy a doběhl ke stromečku právě, když odbíjela jedenáctá.
"Tak jsem nečekal... Sakra..." řekl smutně.
"Ehm.. Sluší ti to" zalichotil mu místo pozdravu a usmál se.
"Eh..." zarazil se. "Děkuju. Tobě taky." řekl a pak si ho teprve prohlédl. Ale musel uznat, že nelhal. Chviličku mlčel a pak se odvážil podívat se mu do obličeje. "Kam chceš jít?"
"No.." Rozhlédl se kolem. "Vlastně tu znám tak možná pár barů nebo klubů, ale v obchodech se tady vůbec nevyznám." zasmál se. "Vždycky jsem chodil s Chrisem, takže jsem to ani moc nepotřeboval... Nechám výběr na tobě."
Chodil s Chrisem... znělo Villemu hlavou pár slov, která se něčemu v něm vůbec nelíbila, i když tak dle jeho soudu nebyla myšlena. "Dobře." pokýval. "Tak můžeme jít hned tady." Ukázal na hračkářství.
Vešli dovnitř a první, co uviděli byl dřevěný houpací sob.
"Jéé, takového jsem měl doma." Chvíli se snažil na něj posadit, ale pak usoudil, že je na něj moc malý.
Ville se červenal, když sledoval, jak roztomile Japa vypadá. Pokračovali obchodem a Ville se zastavoval u každé druhé věci. Pak vybral plyšového ledního medvěda, růžový klobouček na maškarní a takovou malou růžovou kytarku a pak zamířil ke kase.
"Bereš něco?"
"Přemýšlím, že bych něco koupil neteři... Bude mít radost." Postával u hraček pro mimča.V rukou držel takové plyšové barevné kostky a chrastítko. Při pohledu na šťastně vypadajícího Villeho s plnýma rukama se musel usmát.
"Tohle je hezký." poukázal Ville na dudlíček ve tvaru mikrofonu a zasmál se. Pak odešel ke kase, zaplatil věci a počkal na začátku obchodu na Jacka.
"Takže už mám první tašku. Jdeme dál."
"Kolik jich ještě plánuješ?" Zasmál se a podržel mu dveře.
Venku zase mezitím začalo sněžit. Mimoděk se podíval na hodiny na věži - ukazovali něco kolem třičtvrtě na dvanáct. "Takže... Jaká je naše další zastávka?"
Prošli ještě asi tři obchody, když se ve Villeho rukou objevilo celkem šest tašek.
"Obávám se, že toho víc nestihneme, pokud chceme jít na oběd." Zadíval se na hodiny Ville.
"Naprosto souhlasím." přikývnul Jack, kterému už celkem slušně kručelo v břiše.
"Vyber kam, zvu tě." usmál se.
"Vážně? Tak... Dobře." Přijal trochu zdráhavě a pak se rozhlédl. "Můžeme jít do jedný italský. Je teda ještě kousek cesty, ale je to pak celkem blízko k mýmu bytu, takže bych si mohl odnést ty tašky."
"Tak fajn." Chvíli přemýšlel, jestli mu má galantně s nějakou taškou pomoci, ale nakonec usoudil, že jeho pět mu stačí. Ani jeden z nich nevěděli moc, co říci, takže se cestou zmohli jen na úsměv.
"Tady to je." Ukázal Ville konečně na jednu z ulic, kde hned na rohu byla prosklená italská restaurace s výhledem na malý zasněžený parčík.
"Dobrý den. Přejete si stůl pro dva?" uvítal je číšník.
Ville si sundal bundu, bylo tam příjemné teplo.
"Ano, prosím u okna." Usmál se na muže ve fráčku a ten je hned zavedl k jednomu ze stolků přímo u skla.
"Vypadá to tu příjemně." poznamenal, když odložil si bundu, klobouk a trochu si protřepal vlasy.
Posadil na se naproti Villemu a podíval se ven. Výhled měli vážně... senzační.
"Dnešek je vydařený den." usmál se.
"To je. A ani není taková zima." Zamyslel se. "Nebo jí jen nevnímám."
Než ale stačil kdokoli cokoli říct, přišel číšník.
"Budete jíst?"
"Ano."
"Dáte si k pití?"
"Colu light." odpověděl pohotově Ville.
"Normál Colu." Ani se neobtěžoval se na číšníka podívat.
"A k jídlu?"
"Těstoviny s brokolicí a sýrem." odpověděl.
"A já bych si dal tyhle špagety se sýrovou omáčkou, česnekem, olejem a bylinkami." Ukázal Ville na jednu položku jídelního lístku.
Číšník odešel, do pěti minut se však vrátil a donesl jim pití.
"Takže..." Pozvedl Japa obočí, když asi pět minut po tom, co jim číšník donesl pití, byli oba z ticha. "Vlastně se skoro vůbec neznáme. Tak... Chodíš ještě do školy?"
"Ne, ne. Nechodím. Já mám jen svoji kapelu, ta mi jakštakš vydělává a občas si ještě někde přivydělám brigádou." Napil se. "A ty máš nějakou školu?"
"Nedodělanou střední." Ušklíbl se "Ve třeťáku jsem to zabalil... Prostě... Neučili mě to, co bych pro život potřeboval. A nakonec se stejně živím hudbou." Podíval se ven z okna a pak zpět na Villeho. "Neměnil bych."
"Já taky ne. Vždyť co můžeš v životě dělat lepšího než to, co tě baví, naplňuje, můžeš dát nějak najevo svůj postoj a názory a lidi tě i vyslechnou, když se jim tvoje hudba líbí. A já teda upřímně doufám, že se naše hudba líbí, i když jsme teprve na začátku."
Nějakou dobu si ho zamyšleně prohlížel. "Pěkný proslov. Myslím, že skupina jako tvoje, si snadno najde fanoušky."
Ville nerozhodně naklonil hlavu. "Snad. Díky." Pak se odmlčel, protože mu jeho další otázka přišla dost nevhodná. "Kolik ti vlastně je?"
"24." Usmál se. "A tobě?"
"19." odpověděl mu a znovu se napil ze svojí skleničky, aby skryl rozpaky.
"Vážně? A já myslel, že jsi ještě mladší." Fajn, pět let. To není zase tolik, zaradoval se v duchu.
Za zády se mu ozvalo nesmělé dívčí "Moi". Otočil se, stála tam očividně nervózní holka. Tak kolem patnácti, odhadoval.
"Vy... Vy jste Jack?" Začervenala se. Přikývl.
"A mohl byste se mi podepsat, prosím?" Znovu přikývl a ona mu podala bloček s tužkou.
"Jak se jmenuješ?"
"Anni."
"Prosím, tady to máš." Nasadil perfektní americký úsměv a vrátil jí bloček.
Mladší? Ville se zamyslel nad tím, jak vypadá, když ho z přemýšlení vyrušil hlas.
"To se ti stává často?" zeptal se, když dívka odešla.
"Ani ne... Díky bohu." zasmál se.
"No a..." Přemýšlel, na co by se ještě zeptal. "Kde vlastně bydlíš, když odjíždíš? Vlastně vím jen, kde bydlí tvoje babička." Usmál se.
"V Helsinkách." Opřel si loket o stůl a trochu si podepřel bradu rukou. "Hmm... už by mohli přinést to jídlo. Mám celkem hlad."
"A bydlíš sám?"
Jako na zavolanou se z kuchyně vyřítil číšník se dvěma talíři a postavil je před ně.
"Dobrou chuť." popřál jim a zmizel.
"Ne." zazubil se a zavrtěl hlavou. "Ještě s Eliazem, to je náš bubeník. A s jednou slečnou... psí. Jmenuje se Vodka." S chutí se podíval na jídlo. "Dobrou chuť." usmál se na Villeho. "A ty bydlíš s někým?"
"Jé, ty máš pejska?" Rozzářil se. Taky mu popřál a natočil si na vidličku první porci špaget. "Ne, já bydlím sám. Mám malej byteček. Jen koupelna, ložnice a obývák v jednom a kuchyň."
S úsměvem přikývl. "Labradora... Černýho. "Ještě je to štěně, má šest měsíců." Napíchl si na vidličku pár těstovin. "Nerad bydlím sám, vlastně jsem byl strašně rád, když Eliaz přišel, jestli by u mně nemohl nějakou dobu bydlet. Není ti tam... smutno?" podíval se na něj.
"Smutno... Já ani nevím. První noci jsem tam nemohl usnout, pak už jsem si nějak zvykl. A taky občas chodím ven." Ale jeho slova nezněla moc přesvědčivě.
"Nezníš moc nadšeně." poznamenal Jack mezi jídlem. Venku se zvedl vítr a zatáhlo se. "Sakra, když to vidím, nejradši bych tu zůstal sedět a nikam nechodil."
"Nikdy jsem o tom totiž nepřemýšlel..." Ville vykoukl z okna na vločky ve větru, které padaly z nebe i je vítr zvedal ze země. "No není tam moc hezky. Ale tady zůstat nemůžeme. Bydlím už docela kousek, tak půjdeme odnést ty moje tašky, jestli by ti to nevadilo."
"Dobře." přikývl a díval se z okna, než Ville dojedl. Pak zaplatil a vyrazili.
Prošli třemi ulicemi, když Ville vytáhl z kapsy klíče a odemkl jedny ze dveří. Vystoupali do třetího patra a tam Ville znovu odemkl. V předsíňce ze sebe oklepal sníh a pověsil si bundu na věšák.
"Pojď dál."
Sundal si kabát, steelky a následoval Villeho do kuchyňky. Rozhlédl se kolem. "Máš to tu pěkně zařízený."
"Děkuju." Zaculil se a začal vyndavat věci z tašek na jídelní stůl, který zabíral téměř polovinu místnůstky.
"Máš to všechno oblečení ještě vůbec kam dávat?" zasmál se. "Chceš pomoct?" Stoupnul si vedle Villeho a podíval se na něj.
"No vlastně..." Zadíval se otevřenými dveřmi na stěnu ložnice, kterou byla jedna velká skříň s poličkou na televizi. "Ale mám." Pokýval hlavou a nesl první hromádku ke skříni.
"Jak chceš, můžeš vzít dárky v jedné z těch tašek. Ještě ani nevím, kam je schovám." Řekl zamyšleně a ohnul se k jednomu ze šuplíků dole, aby zjistil, jestli je nějaký prázdný, případně ho vyprázdnil a schoval dárky.
Přikývl a začal skládat dárky.
"Hmm... Nechceš pustit nějakou hudbu?" zeptal se Villeho.
Ville se napřímil a vzal ovladač ležící na malém proskleném stolku. Bytem se rozeznělo nové album Negative Anorectic.
"Mám v obou místnostech čtyři repráčky." Rozhlédl se po svém bytě. "A vlastně ještě jeden v koupelně."
"Hmm..." Usmál se, kousnul do rtu, podíval se na něj a absolutně netušil, co mu na to má říct. Takže se vrátil zpět k vyndavání dárků.
Ville došel pro další hromádku věcí a uklidil je. Když byl kuchyňský stůl až na šest tašek znovu prázdný, došel Ville do kuchyně a podíval se na hodiny.
Bylo téměř půl třetí. "Asi už se s tebou budu muset rozloučit." Vlastně se mu vůbec nechtělo. S takovým zvláštním, trochu smutným, poloúsměvem se podíval na Villeho.
Došel blíž k němu, vlastně ještě víc než blíž. Ve Villeho očích se zračila nejistota a trocha strachu. Kousl se do rtu.
"Jacku..." Oslovil ho tiše, ale vlastně mu nic nechtěl říct.
Pak zavřel oči a políbil ho.
Nejdřív se trochu zarazil, ale pak jeho políbení opětoval. Rukou mu jemně zajel do vlasů, pak se odtrhl a usmál se.
"Jacku." řekl znovu, tentokrát odhodlaněji, ale zoufaleji. Přitiskl se těsně k němu. "Nechoď."
"Nechci.." zašeptal. A znovu ho políbil.
Ville ho začal rukama hladit po zádech. Po chvíli ho však chytil za obě ruce a aniž by ho přestal líbat, začal couvat ke dveřím ložnice. Dovedl ho k posteli a padl na záda do měkkých peřin.
"Jacku, chci tě."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mára Mára | Web | 8. prosince 2009 v 0:03 | Reagovat

Máš to tu hezké :)

2 Sine9 Sine9 | Web | 8. prosince 2009 v 8:14 | Reagovat

Anoo Jack neodjede :D Teda doufám že neodjede! Že neodjede? :D Konec byl nej čekala jsem celý díl na to až si půjdou ty tašky dát k Villovi :D

3 Arvari Arvari | Web | 8. prosince 2009 v 9:19 | Reagovat

No, chlapci, že vám to teda trvalo... XD Ale co hodláte dělat ty dvě kapitoly do konce? XD

4 finnfiction finnfiction | E-mail | Web | 8. prosince 2009 v 9:37 | Reagovat

Arvi, četla jsi žánr? xD Teď teprve začne to, o čem ta ff je... A mě se to dokonce i líbí :D Teda další kapitolka bude extrémně krátká (pche, stejně jsi si stěžovala na dýlku) a pak 24.12. přijde poslední a ta bude zas dlouhá, ale dokonale přeslazená :D

5 Rinush Rinush | 8. prosince 2009 v 13:32 | Reagovat

To to trwalo xDD a souhlasím, Jack neodjede...nesmí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama