Kapitola 11/29

13. února 2010 v 10:00 | Arvari |  Song for the Broken-Hearted
Trocha idylky?


"Tatí!"
Malé ruce se se mnou snaží třást, ale jen mě trochu houpou.
"Tatí, vstávej!"
Poplácání po tváři, asi to měla být facka. To mě pořádně neprobere. Vnímám, ale přesto ještě skoro spím.
"No tak táto!"
"Tohle oslovení by mě za normálních okolností hodně nadzvedlo, ale teď mě donutilo jen ohnat se po tom protivném ranním ptáčeti.
"Tatí!" zaječela mi do ucha.
"Jdi do postele, Camillo," zavrčel jsem v odpověď. A ona-
-vážně odešla! Slyšel jsem, jak se dveře mojí ložnice tiše zavírají. Začal jsem si říkat, jestli jsem to možná přehnal, byl jsem na ni zase ošklivý. Ale na druhou stranu, tohle nebylo nic neobvyklého. Vždycky jsem ji odháněl, když mě brzo ráno budila. A ta malá mrška pokaždé našla způsob, jak mě z té postele vytáhnout. Ty opravdu nápadité ovšem poslední dobou často opakovala. Hej, vždyť já už jsem úplně vzhůru! Že by nová taktika? Nechat mě přemejšlet tak dlouho, až-
"Camillo!" vřískl jsem a vystřelil z postele jako kulka z hlavně pistole.
"Ano, tatí?" zamrkala nevinně. Za záda se pokoušela skrýt misku, která byla ještě před okamžikem plná ledové vody. A každý zajisté uhodne, kde byla voda teď. Ano, v mé posteli.
"Ty jsi mě polila!" vyšiloval jsem. "Ksakru, vždyť já mám vodu i v uších! A namočený vlasy! Čemu se tak hihňáš, ty malá příšerko?!"
Její rozesmátá tvář se náhle změnila. Děvčátko zvážnělo. "Ničemu, otče."
"Co to?" vytřeštil jsem oči a údivem pootevřel ústa-
"Ničemu se nesměji, otče," odpověděla.
"Kde je moje Camilla?!" zatřásl jsem s ní mírně. "A kdo jsi ty? Mimozemšťan?!"
"Já jsem tvoje Camilla," oznámila mi, oči pevně upřené na mou tvář.
"Ne, to nejsi!" protestoval jsem. "Moje Camillka mi neříká otče! A hlavně po mně neleje vodu, aby mě probrala! Tak kde je moje děťátko? Kurva, já mám vodu i v uchů!"
"To jsem chtěla!" zahihňala se.
"Tak tady jsi, Cami..." usmál jsem se a objal ji.
"Tatí, zamokříš mi pyžamo!" ohradila se. Pokoušela se mi vytrhnout, ale já ji držel pevně. A tiskl jsem se k ní...
"Zamokřím? A ty jsi mě snad nezamokřila?!"
"Tatí, pusť! Tatí! TATÍ!" vypískla, když jsem ji začal lechtat.
"Kdepak, nepustím!" zasmál jsem se. "Vypiješ si to, že budu muset sušit matrace, peřiny a svý vlasy! Vždyť jsi mi úplně zničila mý potěšení z rozcuchanejch vlasů po ránu!"
"Já nechci zlechtat! Tatí!" řehtala se.
"Ale zlechtaná budeš, jasný?"
"Tatí!"
"Já tě zlechtám tak, že ještě tejden nebudeš moct popadnout dech!"
"Né!"
"No počkej, ty něco zažiješ! A osobně mi potom vyfénuješ vlasy!"
"To neumím!" křikla na mě ode dveří. Vysmekla se mi, potvůrka.
"Já tě to rád naučím!" slíbil jsem a vyrazil za ní.
Do předsíně, do kuchyně, přes židle v kuchyni mě oběhla a vletěla do obývacího pokoje. Ano, nechával jsem ji vyhrát, přiznávám. Vtom se z obýváku ozval zvuk tříštěného skla.
"Cami!" vykřikl jsem a vrazil dovnitř.
Ležela tam, hned vedle konferenčního stolku, z jehož desky teď už nic nezbylo. Podlaha byla plná střepů a ona tam jen ležela a tiše kňučela.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucik Lucik | 13. února 2010 v 17:06 | Reagovat

A jee, kravinky a pak to takhle konci no.
Ale me nekdo po ranu polit vodou tak ho na miste zabiju :D

2 Glendora666 Glendora666 | Web | 13. února 2010 v 17:26 | Reagovat

no po prvykrat sympatizujem s camillou :D chudacik :D aaale christus je fajn otec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama