Kapitola 14/29

16. února 2010 v 10:00 | Arvari |  Song for the Broken-Hearted
Tak co? Zabere horká čokoláda?


Uznávám, s tou čokoládou to byl pitomý nápad. Dostala ji to ráno, kdy jsme šli k psycholožce. Nepomohlo to, spíš naopak. Vyděsila se a chtěla vědět, co se stalo mámě. Fajn, vypadalo to, jako by v mých genech, které byly i v ní, byly moje hluboko zakořeněné zlé vzpomínky. Já od toho dne v sedmi letech horkou čokoládu už nikdy neochutnal. Mysl mi to nedovolila.
Ano, čekal jsem, že se té schůzce s doktorkou půjde vyhnout. Nešlo. Když jsem viděl Camilliny utrápené oči, věděl jsem to. Už nesměla trpět.
Říkali, že u psycholožky bude nějaká praktikantka z univerzity. Ale prý se bude jen dívat, jak lékařka pracuje. Ani nemukne. Doufal jsem, že to nebude nějaká fanynka, která můj příběh vzápětí prodá novinám. Ale kdybych tohle neriskoval, schůzka se koná až za pár týdnů, možná měsíců. Většina rodičů neměla zájem o to, aby u jejich dítěte byla ještě nějaká cizí osoba. Rozuměl jsem tomu. Platili takové peníze a ještě by měli trpět nějakou studentku? No, příležitost pro zoufalce jako já.
"Tak, drahoušku. Až teď vejdeme dovnitř, nezapomeneš slušně pozdravit. Ukaž, nejsi špinavá v obličeji? To by byl trapas, kdybys byla umazaná," kontroloval jsem přede dveřmi psycholožčiny ordinace.
"Táto, nech toho," prskala.
"Táto? Tak to ne. Jak mi to říkáš? No?"
"Tatínku?"
"Hodná. Vidíš, jak ti to- JÉ!"
Ze dveří se vyřítila nějaká ženská, mohlo jí být kolem čtyřiceti. Ještě dovnitř zařvala pár hysterických slov o skandálu, promrhaném čase, stížnostech, odchodu k jiné lékařce a přemrštěných cenách současných služeb. Pak popadla asi osmiletého kluka, který během jejího hysterčení postával vedle ní, vrhla po mně podezřívavý pohled, poté odfrkla, vysoko zvedla bradu, otočila se na podpatku a odsupěla pryč.
"Já se snad ani nedivím, že to její dítě má nějaký trauma," poznamenal jsem, když jsem se ve chvíli, kdy se situace jevila bezpečnou, vydal do ordinace samotné. Vlastně, ordinace to nebyla. Tohle byla kancelář před ní.
"Její dítě nemá trauma. Je hyperaktivní," oznámila mi sekretářka.
"O-omlouvám se, já si neuvědomil, že mluvím nahlas," zčervenal jsem.
"A kdo tady dělá ostudu?" zadívala se na mě zvědavě Camilla.
"Ticho," zavrčel jsem. "Jinak potom nebude zmrzlina!"
"Tu dostanu už jen za to, že jsem vůbec tady," zaculila se.
"Hele, není ti nějak líp?" šťouchl jsem do ní něžně.
"Pan Mikkonen?" přerušila naši rozmluvu sekretářka. "Máte tu být za půl hodiny."
"Já vím," zadíval jsem se na ni omluvně. "Nemohli bychom se tady jen tiše posadit a počkat?"
"Víte, máme tu takový problém," povzdychla si sekretářka. "Paní doktorka tu z osobních důvodů není. Můžete si vybrat, jestli vás mám objednat na jindy, nebo jestli si půjdete promluvit s naší praktikantkou."
"Moji dceru má vyšetřovat STUDENTKA?!" ohrnula jsem ret.
"Zcela zdarma, samozřejmě. Za sezení rozhodně nemusíte platit," ujistila mě sekretářka.
"Promiňte, ale čekal jsem vystudovanou profesionálku," omluvil jsem se. "Takže když dovolíte, raději bych se nechal přeobjednat na jindy. Kdy tu vaše dok-"
"Kristiane?" ozval se za mnou nevěřícný hlas. Trhl jsem sebou. V břiše mě příjemně zašimralo. Do žil mi vystřelila dávka něčeho, čemu by se klidně dalo říkat adrenalin. Hlavou mi projela v tu chvíli už nepříliš šílená myšlenka. Budoucí psycholožka. Praktikantka. Tohle šlo dohromady.
"Millo!"
Vypískla Camilla. Cítil jsem, jak se pouští mé ruky a vyráží k NÍ.
"Rozmyslel jsem si to. Půjdu k praktikantce," usmál jsem se na sekretářku a otočil se ke dveřím ordinace. Váhavě jsem vstoupil do místnosti. Camilla už seděla na elegantním koženém lůžku, nohy měla spuštěné dolů a kývala jimi dopředu a dozadu. Milla byla v křesle. Držela malý zápisníček, oči pevně upírala na mou dceru.
"Proč mě pronásleduješ?" zeptala se, když jsem za sebou zavřel dveře.
"Já tě pronásleduju?" ušklíbl jsem se. "Já za to nemůžu! Malý je zle."
"Vážně! A není to zase jen další vtip?"
Teď pozorovala mě. V jejích očích jsem viděl nenávistný pohled.
"Myslím, že má trauma," sdělil jsem tiše.
"Vážně? A z čeho?" zachechtala se. "Moc růžový? Moc hry na kytaru? Moc Kristiana Mikkonena?"
"Psycholožka a neporadí si s vlastníma citama?" pozvedl jsem obočí. "Protože mně nepřijde, že bys měla právě jasno. Co bys řekla někomu, kdo by byl ve stejný situaci? Nejspíš aby si s tím, na koho je naštvaná, sedla a promluvila, nemám pravdu?"
"Fajn, Camillo," otočila se náhle na malou. "Pověz mi, co tě trápí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucik Lucik | Web | 17. února 2010 v 0:57 | Reagovat

ja sem neodolala :D a docetla sem si to na foru :D aaaaaaa a nemuzu ani nic napsat :D chjo :D

2 Arvari Arvari | Web | 17. února 2010 v 21:40 | Reagovat

Sakra, to přijdu o ty jediný komenty, co by ty kapitoly snad ještě mohly dostávat. XD Fajn, čekám na popravu. XD Vím, že je to hrozně pitomý... XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama