Kapitola 15/29

17. února 2010 v 10:00 | Arvari |  Song for the Broken-Hearted
Tak jak to dopadne?


Samotného mě překvapily věci, které Cami Mille říkala. Netušil jsem, jak moc moje maličká trpí. Sakra, já jsem tak neschopnej otec! Nenapadlo mě, abych se jí zeptal na její sny. U Milly z ní vypadlo, že mě každou noc vidí umírat, stejně jako já vídávám umírat ji. Říkala, že se bojí, že ji nechám samotnou s mámou. A že máma se s ní nikdy nedívá na pohádky, nešimrá ji, nemazlí se s ní.
Proč jsem vlastně tak překvapenej? povzdychl jsem si v duchu. Přesně o tomhle jsem přece nedávno uvažoval. Vlastně jsem to věděl, ale stejně to byl šok, slyšet ta slova z úst mojí holčičky.
"Pane Mikkonene?" oslovila ho náhle Milla.
"C-cože?" cukl jsem sebou.
"Millo, proč tátovi říkáš pane Mikkonene?" divila se Cami. "Vždyť jsi mu říkala Chrisi!"
"Omluv nás na chvilku, Camillko," otočila se na ni Milla. "Tady máš knížku. Já si musím promluvit s tátou."
Podstrčila malé nějakou sbírku pohádek, mě popadla za rameno a odvlekla do vedlejší místnosti.
"Hele, nevím, co po mně chceš, ale připomínám ti, že Cami je vedle. A ví, co je sex na jednu noc," informoval jsem ji.
"Drž hubu!" odsekla. "Ty jsi s ní o tom nemluvil, ty zabedněnče?! Přišlo ti snad její chování normální?"
"Kdyby mi přišlo normální, nejsem tady," poukázal jsem ležérně.
"Strč si někam to svý sebevědomý chování!" zavrčela. "Teď tu nejsme kvůli tvojí image, ale kvůli tvojí dceři! Jste tu totiž právě včas."
"Počkej, ona by jako mohla... mohla..." Hlas se mi kamsi vytratil. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásku, mohl jsem jen němě třeštit oči.
"Dám jí prášky," řekla tiše. "Na uklidnění a na spaní. Slaboučký a jen na pár dní. Abychom měli jistotu, že se sebere. Potřebuje se ale jen pořádně vyspat a zapomenout na to. Ale budeš mě muset poslouchat. Pamatuješ, jak říkala, že se bojí obýváku?"
Kývl jsem, stále neschopen promluvit.
"Musí se přestat bát. Zařiď, aby tam šla, ale nemyslela na to, co se jí tam stalo. To určitě zvládneš. Zase se tam koukejte na pohádky. A nohy si dejte na ten novej stolek. Pěkně na dřevěnou desku."
Zase jsem kývl, tentokrát na znamení, že rozumím. Cítil jsem její dlaň na hřbetu své ruky. Opatrně jsem zvedl oči, které jsem měl do té doby upřené do země.
"Teď bys ji měl nějakou chvíli rozmazlovat," usmála se něžně. "Znáš to. Není to zdravý, ale chce to hodně sladkostí, hodně jejích oblíbených jídel... Ale především hodně pozornosti. Teď nemáte žádný turné, viď?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"A kluci z kapely určitě pochopí, že se musíš věnovat svému dítěti."
"Víš, oni..." začal jsem chraptivě. I to byl zázrak, vzhledem k tomu, jak mizerně mi bylo.
"Co, Kristiane?"
"Nemají rádi, když se kvůli ní vymlouvám ze zkoušek," zamumlal jsem. "A já sám vím, že to není správný, protože ostatní rodiče se z práce taky neomlouvají..."
"Ale pokud je jejich dítě nemocný, vezmou si dovolenou," připomněla. "Podívej, ona opravdu potřebuje péči rodiče. A jak jsem pochopila, od mámy nemůže dostat to, co je teď důležitý. Kristiane, pokud se má její dušička zahojit, musíš obětovat pár dní zkoušení."
"Takže říkáš, že jí pomůžou pamlsky?"
"Pamlsky, pohádky, čtený tatínkem, brnkání na kytaru a zpívání. Ale můžeš věřit, že kdybys byl nějaký z našich obvyklých klientů, tak bych ti tohle doporučovat nemohla. To bych do ní napumpovala nejsilnější prášky a objednala vás na příští týden," mrkla.
Trpce jsem se ušklíbl. "Zazobaný paničky."
Lehce vzdychla. "A přitom by jejich děti potřebovaly jen to, co má s tebou Camilla..." Pokynula mi, abych ji následoval zpět ke své dceři.
"Kolik tě jich ještě dneska čeká?" zeptal jsem se soustrastně.
"Vy jste byli poslední," usmála se. "Ještě vám napíšu recept a můžete vyrazit domů."
"Recept?" zadívala se na ni se zájmem Camilla.
"Pár dní budeš brát tabletky, princezno," oznámila jí klidně Milla. "Pak se to snad všechno dá do pořádku. I ty sny přestanou. A víš, co ještě jsem ti naordinovala? Spoustu dobrůtek a pohádek!"
"Jupí!" zatleskala Cami.
"Hele, Millo," přitočil jsem se nervózně k mladé psycholožce. "Když už končíš, nechtěla bys, třeba... vždyť víš..."
"A jestli nevím?" pozvedla obočí.
"Myslím, že táta by tě chtěl pozvat na rande," ozvalo se děvčátko na lehátku.
"Camillo!" okřikl jsem ji, ale tváře mi zrudly. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se styděl někam pozvat nějakou dívku! NIKDY!
"Má pravdu, Kristiane?" dotázala se sladce Milla.
"Vlastně jsem si říkal, jestli bys nechtěla..." Nádech. Výdech. No tak, Sire Christusi! "Říkal jsem si, jestli by sis nechtěla jít s náma někam sednout. Na zmrzlinovej pohár nebo na zákusek, kafíčko..."
"Pohár zní fajn," špitla a stydlivě sklopila pohled k zemi. Na chvíli se zapomněla tvářit nedobytně. Byla na tom stejně jako já!
"Dobře," rozzářil jsem se. "Tak my... my počkáme venku. Pojď, Cami. Počkáme... venku."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama