Kapitola 18/29

20. února 2010 v 10:00 | Arvari |  Song for the Broken-Hearted
A znáte to, když už všechno vypadá dobře...


Malá byla vykoupaná a uspaná další epizodou ze života Růžové kytary a jejího majitele. Ano, v okamžiku, kdy jsme opouštěli pokoj hluboce oddychujícího děvčátka, jsem se dozvěděl, že jsem sebestředný egocentrik a tím, že vytvářím pohádku sám o sobě, si léčím nějaký vnitřní komplex. Prostě přesně to, co jsem čekal. Psycholožky jsou zřejmě velmi předvídatelné. Víc než by samy chtěly.
A pořád do mě hučela, jaký jsem sobec...
"Hele, já vím, jakej jsem," okřikl jsem ji, když mi tuhle informaci opakovala už pět minut. "Ale pokud sis nevšimla, malý se výplod mý sebestřednosti líbí!"
"Všimla jsem si," řekla. Šokovalo mě to.
"Vážně?" vytřeštil jsem oči.
"Jen pokračuj. Dál jí to vyprávěj," usmála se. "Já jen řekla to, co jsi chtěl slyšet, abys měl pocit, že se někdo stará o to, co děláš."
"Prosím?" vypravil jsem ze sebe nechápavě.
"Chci tím říct," povzdychla si a elegantně se složila na gauč, "že jsem tě diagnostikovala tak, jak sis přál. Celou pohádku ses na mě významně koukal. Já nejsem blbá. Všechno tohle potřebovalo slyšet tvoje ego."
"Asi nebudu mít rád psycholožky," odsekl jsem.
"Posluž si," povolila mi mile. Svalil jsem se vedle ní.
"Je půl jedenáctý," informoval jsem ji tiše.
"Já vím," pokývala.
"Pojedeš teď sama domů?" zeptal jsem se.
"Zbývá mi něco jinýho?" pokrčila rameny.
"Co třeba zůstat tady?" navrhl jsem.
"Tobě by to nevadilo?" zadívala se na mě překvapeně.
Mírně jsem se pousmál. "A proč by jako mělo?"
"No, já... já nevím," zaváhala.
"Jestli chceš, tak jeď domů," vyzval jsem ji. "Ale jestli ne, zůstaň tady se mnou."
"Asi si půjdu dát sprchu," zamumlala.
"To ještě počká..." Něžně jsem propletl své prsty s jejími. Zmateně se na mě podívala. "Jsi nádherná," zašeptal jsem.
"Christusi..." povzdychla si vyčítavě. "Máma tě neučila, že lhát se nemá?"
"Já nelžu."
Volnou rukou jsem hladil její vlasy. Pohled do jejích očí ve mně probouzel záchvěvy naprosto neznámého druhu touhy. Pomalu jsem přibližoval svou tvář k její. Ve chvíli, kdy se naše rty spojily, jsem zavřel oči. To bylo něco, co jsem ještě nikdy při polibku neudělal. Prsty se rozpletly a ruce se začaly dobývat pod trička a do kalhot. Během pár chvil jsme byli nazí a to jen umocňovalo náš chtíč.
"Počkej. Počkej..." odtrhl jsem se od ní.
Jen na pár okamžiků, moje plíce se nutně dožadovaly vzduchu.
"Na co čekat?" zakňučela vzrušeně.
"Musíme si dávat pozor. Dvě omylem vzniklý děti by byly moc. No tak už počkej..."
"Nemusíme si dávat pozor. Mám antikoncepci. Christusi..."
"No vida, slečno praktikantko," usmál jsem se na ni. Já myslel, že s přítelem jste se rozešla!"
"Ale antikoncepce se má dobrat až do konce balení, víš?" zaculila se.
"To je pro nás ovšem moc dobře, co?" mrkl jsem. Rty se jemně přisály na její krk.
"Chrisi, zavři aspoň na chvilku hubu," požádala.
"Nezapomeň, že musíš být tiše," připomněl jsem jí. "Protože jestli-"
"Fajn, poslední varování," zavrčela, mou hlavu sevřela ve svých dlaních. "Jestli OKAMŽITĚ nepřestaneš žvanit, tak přísahám, že budu křičet tak, že to vzbudí všechny sousedy!"
"To zase až někdy jindy, koťátko," zavrněl jsem. "Teď buď hezky hodná..."
Naše milování trvalo plných dvacet minut. Tolik rozkoše jsem nezažil ještě nikdy. Nikdy. Kolik věcí, co jsem NIKDY nedělal, mě naučila Milla... Ještě dlouho poté, co se přes nás oba přehnaly vlny rozkoše, jsme jen tak leželi na gauči. Její ruce bloudily sem tam po mých zádech. Rty si měnily polibky, jazyky se už jen líně proplétaly.
"Tohle jsem ještě nezažil," zašeptal jsem unaveně.
"Abych řekla pravdu, já taky ne."
Ruka přejela po zadečku. Usmál jsem se.
"Potvoro zákeřná."
"Snad tě tenhle dotyk nevzrušuje?"
Ruka znovu přejela po své původní trase.
"Chceš si zopakovat to, co jsme dělali před chvílí?" zasmál jsem se.
"Už skoro před hodinou," odhrnula mi z čela vlasy. "Brzo už bude půlnoc."
"Vážně tu ležíme tak dlouho?" pohladil jsem ji po tváři.
"A celou tu dobu se jen líbáme," špitla.
"Víš, chtěl bych se na něco zeptat," řekl jsem tiše, aby to mohla slyšet jen ona. I když nikdo jiný v místnosti nebyl, já měl pocit, že by nás mohl slyšet kdokoliv. Ale tohle bylo určeno jen jí.
"Na copak?" zeptala se.
"No..."
Váhal jsem. Na co jsem se jí vlastně chtěl zeptat? Co jsem chtěl říct? Že je mi s ní dobře a byl bych rád, kdyby se mnou... chodila? Kriste, to bylo tak pubertální! I osmnáctiletí už mají 'vztah' a já bych s ní chtěl chodit? A pak, je tu věkový rozdíl. I když v tomhle věku už je pět let nic...
"Chrisi, ty se snad červenáš," zahihňala se.
"Víš.. j-já..." zablekotal jsem.
V tu chvíli zazvonil mobil a vysvobodil mě z té trapné situace. V prvním okamžiku jsem byl rád, ale pak mi došlo, že žádný normální člověk mi nebude kolem půlnoci volat, aby si popovídal. Něco se dělo. Já jen nevěděl co. Vyhrabal jsem telefon, byl přímo uprostřed stolku, mezi hromadou zbytečností. Sammy. Zpěvák skupiny, kde hraje Japa, moje spřízněná duše...
"A do prdele!" zaklel jsem těsně předtím, než jsem hovor přijal. "Sammíku?"
"K-Kristiane," vykoktal Sammy. Zněl unaveně a smutně a...
"Co je s Jackem?!" vyjekl jsem.
"Musíš zítra přijet do Helsinek. Prosím. Všechno se dozvíš," vzlykl mi do telefonu. "Nedělej si starosti. Rve se. Hlavně přijeď..."
A pak byl telefon hluchý. Našel jsem Sammyho číslo a stiskl tlačítko 'volat'. Žádné zítra. Dozvím se to HNED.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama