Kapitola 20/29

22. února 2010 v 10:00 | Arvari |  Song for the Broken-Hearted
Ano, je to idiot. Ale to my všichni dávno víme...


Následujících pár dnů byla vztahy mezi mnou a Millou napjaté. Ne že by to bylo až tak podstatné. Vídali jsme se. Překvapilo mě, když den po mém výstupu v Helsinkách zazvonila u dveří. Jako výmluvu použila Camillu. Prý chce sledovat její stav a případně jí pomáhat. Háček spočíval v tom, že už od chvíle, co jsem za ní s Camillou byl, malá nejevila naprosto žádné známky strachu nebo deprese. Vlastně jsme už přestáli další honičku po celém bytě, včetně dupání po dřevěné desce nového konferenčního stolku. A Camilla stihla rozbít dvě skleničky, což mě vedlo k rozhodnutí už ji nikdy nenechat utírat nádobí.
Ale copak jsem se s Millou mohl neusmířit, když byla pořád se mnou? Omluvil jsem se jí za to, co jsem řekl, ale jedním dechem jsem dodal, že jsem to myslel vážně. Kdo viděl Japu, musel pochopit, proč se chci za každou cenu vyhnout tomu, abych kvůli lásce dopadl jako on. Jeho psychický stav se skoro nelepšil. Jack proplakal celé dny, většinou mi brečel do telefonu. Rvalo mi srdce, když jsem ho tak musel vidět. A pak jsem si vzpomněl na Matthaua, na to, jak jsem ho našel, když jsem se vrátil z Helsinek, neupraveného, oční linky po celém obličeji. Tvrdil, že všeho lituje. Já mu věřil. Těžko nevěřit.
Bylo to pět dní po mé návštěvě Japy, když mi zazvonil telefon.
"Poštval jsi na mě psycholožku!" vychrlil na mě hlas ze sluchátka.
"Taky tě rád slyším, Japí," zaculil jsem se a nenápadně mrkl na Millu, která seděla kousek ode mě a koukala na televizi. Tohle jsme na Jacka před pár dny dohodli. Dneska u něj byla poprvé. Slíbila mi, že ho z toho dostane. Prý už tolik neplakal...
"Dětskou psycholožku," zdůraznil Jack.
"Ale musíš uznat, že ti pomohla," zasmál jsem se. "Tohle je poprvý, kdy mi do telefonu nefňukáš, jak nenávidíš mýho bratra!"
"Myslíš, že jsem jako dítě, že na mě posíláš ji?" zaječel.
"Byla ochotná jít si s tebou promluvit a pomoct ti!" okřikl jsem ho. "Nemyslíš, že to od ní bylo hezký?"
"Pořád žvanila něco o tom, že se musím otevřít," zavrčel Japa.
"To asi bylo nezbytný."
"Navrhl jsem, aby se otevřela ona mně. Nebo spíš pro mě."
"Cože?" znejistěl jsem.
"A víš, ona to udělala," dodal sebevědomě.
"Děláš si legraci, viď?"
Podíval jsem se na Millu. Její pohled byl upřený do země.
"Přímo tady, na nemocniční posteli," pokračoval Japa krutě. "A byla úžasná. Ale víš co? Prej jsem lepší než ty, růžová panenku."
"Ty zasranej hajzle," zašeptal jsem.
"Vůbec netuším, co jsem na tom Matthauovi viděl," vzdychl rozkošnicky. "Ženský jsou přece o tolik lepší..."
"Ty... ty..." soptil jsem. Ne, křičet jsem nemohl, v pokoji byla Camilla. Ale kdybych šel do ložnice... Vzápětí jsem to udělal. Dveře se za mnou zabouchly a já mohl konečně ječet.
"Chrisi... Christusi, kroť se!" přerušil Japa po chvíli proud mých nadávek.
"Nechci se krotit!" zavřeštěl jsem. "Ty jsi teplouš! Zůstaň si u svejch mužskejch prdelí a nehraj si na heterosexuála! Ty už nikdy nebudeš na ženský!"
"Klid, Christusi!" přikázal mi. "Já u nich zůstanu. Tohle byl-"
"Vtip?!" zalapal jsem po dechu.
"Způsob, jak tě donutit, abys žárlil," dokončil Japa.
"Žárlil?! Proč bych asi tak měl žárlit?!" vyprskl jsem.
"Protože ji miluješ."
"Já? Ne, to nemiluju!"
"Spal jsem s Natalií."
"No a co? To je jen mezi vámi dvěma."
"A s Millou jsem si nedělal legraci..."
"Ty jeden nadrženej teplouši!" zařval jsem. "Ty pojebanej-"
"Díky, to mi stačilo. Vidíš? Žárlíš." I přes ten telefon jsem skoro viděl jeho vítězný úsměv.
"Nemiluju ji," pronesl jsem pevně. Jen je mi s ní... hezky."
"O tom to přeci je, růžová panenko," řekl tiše. "Je ti dobře, když je u tebe, a když s tebou není, máš pocit, že umíráš. A chceš s ní být pořád. Běhá ti mráz po zádech a podlamujou se ti kolena. Když na ni myslíš, šimrá tě v břiše. Jsi nervózní, když nevíš kde je a co dělá..."
"Jacku?" oslovil jsem ho nepatrně. Na tohle neměl myslet. Z druhé strany telefonu se ozývaly vzlyky.
"Řekni mu, že já nebudu ten, kdo přijde, první, Kristianku," zajíkal se Japa. "Ale řekni, že mu to všecko odpustím. Ať se mi vrátí!"
"Vyřídím mu to, Juho," slíbil jsem.
"A prosím, nekřič... nekřič na Millu," vypravil ze sebe. "Vymyslel jsem to já. Celý. Miluješ ji, tak, sakra, buďte aspoň vy spolu!"
"Nemiluju, Japo. Ani ty mě o tom nemůžeš přesvědčit," zamumlal jsem. "Musí bejt jiný vysvětlení."
"Není, Kristiane. Láska je svině. Kdo nechce, miluje. Smiř se s tím..."
Překvapeně jsem se zadíval na náhle hluchý telefon. Jack mi to položil! Nesnáším, když ten chlap má pravdu! A teď ji má. Ale ne, já se nehodlám nechat zlákat láskou. Znamenalo by to trpět. Nechci trpět...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Alexis | 22. února 2010 v 15:14 | Reagovat

miluju když z Christíka děláš naprostího pitomečka......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama