Kapitola 22/29

24. února 2010 v 10:00 | Arvari |  Song for the Broken-Hearted
Tak jak to vyřešíš, chlapečku?


Seděl jsem na gauči ve svém obývacím pokoji. Po tvářích se mi koulely slzy. Na seznam těch, co mě viděli plakat, přibyl nový člověk. I když to vlastně už dávno. Musel jsem uznat, že Milla umí úžasně poslouchat...
"Já už prostě nevím, co dělat," vzlykl jsem. "Za normálních okolností bych ji dal Japovi s Mattim. Ale teď to nejde. Vždycky jsem to tak dělal, ale teď nemůžu!"
"Co tvoje máma?" nadhodila. Promluvila poprvé, po více než deseti minutách mého monologu.
"Copak jsi neviděla, jakej je Camilla živel? Přeci ji na tejden nemůžu nechat jen mámě! Během dvou dní by z ní zešílela!"
"Je Camilla nervózní, když nejsi dlouho s ní?"
"Natalia to tvrdí," ušklíbl jsem se. "A proto mi ji teď dává tak často, jak jen to jde. Představ si, tu dovolenou si ještě prodloužila, aby se nemusela starat o vlastní dítě!"
"A jak tohle víš?" otřela mi slzy.
"Komu myslíš, že jsem volal jako první?"
"No jistě, Natalii."
"A víš, co mi řekla?" Proti své vůli jsem se začal usmívat. Na mysl mi přišla úžasná věc. "Navrhla změnu režimu."
"To jako-"
"Camilla bude bydlet u mě!" vyjekl jsem nadšeně. "Za Natalií bude jen jezdit na návštěvy! Bude u mě, konečně mám svou maličkou blízko!"
"Ale proč?" zadívala se na mě Milla nechápavě. "Vždyť sedm let to fungovalo tak, jak to je!"
"Cami si nerozumí s tím Nataliiným modelem," mávl jsem ledabyle rukou. Posmutněl jsem. "Ale vždyť je to všechno fuk. Když teď nenajdu hlídání, můžu na dcerušku zapomenou!"
"Slib mi, že se zase nerozbrečíš," chytila mě za ruku. "Nechci tě tak vidět..."
Zamyšleně jsem pokýval hlavou. "Kurva, kdyby tak Jack zítra nemusel domů... Mohl by ji hlídat tady!"
"Chrisi, zeptám se na pár věcí," usmála se Milla.
"Copak?" Zvedl jsem hlavu a podíval se jí do očí. Přísahal bych, že se zachvěla.
"Jak se projevuje Camilla, když jsi dlouho od ní?"
"Zlobí, odmítá poslouchat, dřív taky plakala," odpověděl jsem bez zaváhání. "Jedinej Jack ji dokáže zkrotit a zabavit."
"Teď už nepláče?"
"Z toho vyrostla..."
"Už někdy spala jinde než tady nebo u matky?"
"Jo, u Mattiho," kývl jsem.
"A u babičky?"
"Sama nikdy. Vždycky jen se mnou."
"Fajn, poslední otázka. Co kdyby tvoje máma jela na ten týden sem a já bych jí malou pomáhala zvládat?"
"A myslíš, že tebe by poslechla? A vůbec, udělala bys to?" vydechl jsem.
"Stejně malá tráví celý dopoledne ve škole," zamumlala.
"Pohlídala bys mi ji?" zopakoval jsem. "Opravdu bys pohlídala to divý zvíře, který ti je schopný ukousnout hlavu?"
"Ano, pohlídala!" zasmála se.
"Máš odvahu," ocenil jsem.
"Jo..." špitla. Náhle byly naše obličeje zase tak blízko u sebe a já...
Zazvonil mi telefon. Jonne.
"Promiň, musím zase do zkušebny," vyhrkl jsem rychle. "Děkuju ti moc. Večer se ještě domluvíme. A... ahoj."
Vyskočil jsem a přímo utekl z bytu. Sotva jsem si v předsíni stačil vzít boty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Alexis | 24. února 2010 v 21:20 | Reagovat

je to naše růžový pako :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama