Kapitola 24/29

26. února 2010 v 10:00 | Arvari |  Song for the Broken-Hearted
A někdy čas naopak neletí vůbec...


Už v polovině toho týdne jsem myslel, že nejspíš zešílím. Každý den koncerty, noci v tourbuse, navíc jsem byl nastydlý a měl i mírnou horečku. Neustále jsem do sebe cpal všelijaké prášky a u nosu měl kapesník. Bůh suď, jak někdo může nastydnout v květnu. Já to dokázal. Možná na tom měly určitý podíl ty chladné večery, kdy jsme se po koncertě přesouvali do tourbusu, já s čerstvě umytými vlasy, skoro ještě mokrý ze sprchy.
Opravdu jsem se svůj stav snažil před Millou a Cami utajit. Jenže to jde těžko, když člověk přes ucpaný nos sotva huhňá. Dostalo se mi výčitek, ale i slibů, že ihned po příjezdu si lehnu do postele, ze které nevstanu dřív, než mi bude úplně dobře.
Mému mozku to konečně začalo docházet. Já se zamiloval. Opravdu. Zdálo se mi o Mille. Když jsem byl vzhůru, nepřestával jsem na ni myslet. Seděl jsem v tourbuse a zasněně zíral z okna, na tváři přiblblý výraz. To jsem zjistil ve chvíli, kdy přede mně kluci jednou přistrčili zrcátko.
Chtěl jsem domů, chtěl jsem Millu zlíbat k smrti, chtěl jsem ji povalit do postele a milovat se s ní až do konce světa. Toužil jsem jí říct, co cítím, ale věděl jsem, že když budu stát před ní, nedokážu ze sebe tu větu vypravit. Bylo to moc těžké, navíc mě ji nikdo nenaučil říkat. Na druhou stranu, ona by mohla...
"Jonne, můžu se tě na něco zeptat?" dotázal jsem se našeho blonďatého zpěváka a přisedl si na sedadlo vedle něj.
"Povídej," zívl Jonne.
"Jestli chceš ještě spát, tak tě nebudu... Já jen myslel... Když už jsi sešel dolů..." blekotal jsem.
"V pohodě," uklidnil mě Jonne. "Vždyť už je devět. Musím bejt při vědomí. Ani jsem si tě nevšimnul."
"Byl jsem vepředu," usmál jsem se. "Mimochodem, dobrý ráno."
"Dobrý, dobrý," pokýval Jonne, ústa zase dokořán. "Tak copak chceš?"
"Víš, je to trošku..." zaváhal jsem. "Trochu osobnějšího rázu."
"Je hezká, vážně," poznamenal Jonne.
"Kdo?" zamrkal jsem zmateně.
"No Milla," mrkl spiklenecky.
"Jak víš, že se to týká jí?" zamumlal jsem.
"Protože jsi ji před odjezdem líbal," pokrčil rameny.
"A co Kukko?" pokusil jsem se na okamžik odvést pozornost.
"Poslední dny mi do telefonu neustále fňuká, že má asi nějakou střevní chřipku a pořád zvrací," zašklebil se Jonne. "Ale k doktorovi si dojít odmítá. Prej by si jen přála, abych byl s ní..."
"Má to po těch dvou letech ještě vůbec smysl?"
"Já nevím," zavrtěl hlavou. "Občas si říkám, že ne. Něco mezi náma je, to nepopřu. Ale nevím, jestli to je láska. Prostě... já... Ona mě miluje, ale já jí upřímně nemůžu říct totéž, chápeš? Vždyť ani teď mi skoro nechybí. Možná by bylo lepší... No, nechci o tom teď mluvit. Na co ses chtěl zeptat?"
"Vlastně jsi mi na to už odpověděl," sklonil jsem hlavu. "Takže to cenu nemá..."
"Chrisi, nikdo netvrdí, že u tebe to bude totéž!" pohladil mě Jonne po zádech. "Milla přece- Promiň, já to musím vzít. To je Kukko, určitě si zas jde stěžovat. Ano, děvčátko?"
"Do prdele..." vzdychl jsem a nechtěně se zaposlouchal do Jonneho rozhovoru.
"Byla jsi tam? A co? … Na gynekologii? … Co?! A moje?! … Hele, neříkej mi pitomečku! … Pane bože, je to jistý?! … Co? Ty se vůbec ptáš? Samozřejmě, že si ho chci nechat!"
Usmál jsem se. Tohle chování mi bylo důvěrně známé. Přesně takhle jsem před více než sedmi lety musel vypadat já...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JuliaPohjola JuliaPohjola | 27. února 2010 v 14:41 | Reagovat

Jonne bude tatíííí!!  XD XD XD

2 Alexis Alexis | 28. února 2010 v 20:48 | Reagovat

mimííííí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama