Pět hodin odpoledne

10. dubna 2010 v 8:44 | Arvari |  One-shots
Autor: Arvari
Žánr: Lehce slashový a lehce komedie?
Přístupnost: Ne, jen sprostý slova...
Postavy: Sir Christus a jeho nezvaná návštěva
Shrnutí: Je pět hodin odpoledne a u Christusova helsinského bytu někdo zvoní...
Počet slov: 689
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Poznámka 2: Berte to jako takovou malou narozeninovou Sir Christus ff...


Když jsem otevřel dveře, nečekal jsem absolutně nic zlého. Bylo pět hodin odpoledne. Sobota. Zvonit mohl absolutně kdokoliv. Třeba Jackie, ten tu byl poslední dobou často. Někdo z práce, že se něco po... kazilo. Moje matka. Masový vrah.
Tak proč, sakra, to musel být právě ON?!
Už ve chvíli, kdy mě uviděl, se jeho úsměv rozšířil tak moc, že jsem viděl málem všechny jeho stoličky. Jeho oči zářily způsobem, který by prosvětlil nejhlubší místa v oceánu.
Ville Liimatainen naklonil svou blonďatou hlavinku, rozpřáhl ruce a málem mě rozdrtil v mohutném objetí.
"Kristů!" zapištěl současně.
Když mě pustil a já konečně dostal příležitost zase se nadechnout, varovně jsem se na něj zadíval.
"Jak jsi mě, KURVA, našel?!" zavrčel jsem.
Jeho tvář se změnila prakticky okamžitě. Úsměv byl pryč, místo toho se Villeho spodní ret intenzivně klepal. A v blonďáčkových očích se zračilo neskutečné utrpení a nezměrná bolest.
Zhluboka jsem se nadechl a posbíral veškeré zbytky svých nervů.
"Tak pojď dál," vzdychl jsem a ustoupil ode dveří.
V tu chvíli byl úsměv zpátky. A jeho majitel v mém bytě.
"Děkuju!" culil se na mě Ville a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. "Páni, máš to tady fakt hrozně hezký!"
"Jo, to je milý. Ehm..."
"Dal bych si nealkoholický pivo, jestli máš."
Zamrkal jsem.
"Pivo," zopakoval jsem konsternovaně. "Jasně. Pivo. Ehm... Jo."
"Super!" zatleskal. "Tak kde máš obývák? Jsem hrozně utahanej. Hledal jsem to tu vážně celou VĚČNOST! Je to hrozně nenápadnej barák, to bych od tebe nečekal. Spíš bych hádal, že budeš bydlet v něčem BAREVNÝM!"
"Pojď, prosimtě," mávl jsem rukou a odvedl ho do s kuchyní spojeného obývacího pokoje. Otevřel jsem ledničku, vzal jedno nealko pivo, vrazil ho Villemu do ruky a postrčil blonďáka ke svému černému gauči.
"Tady je to fakt hrozně hezký!" zopakoval Ville.
"Jo, já vím," kývl jsem a posadil se proti němu na křeslo. "Tak fajn, Ville, zeptám se znova. Jak ses sem dostal?"
"Vlakem přece. A od vlaku pěšky," objasnil mi věc, která mi ovšem byla jasná už předem.
"Ale já si nevzpomínám, že bych ti dával svoji adresu."
"Taky ne. Ale Larrymu jsi ji dal."
"Ale s tím, ať ji bez mýho souhlasu nedává nikomu dalšímu!"
"Mám svý METODY, Kristů."
"Je mi to jasný," frkl jsem. "A pročpak jsi mě tak sháněl?"
"Jen jsem..." Ville se váhavě zadíval na svou plechovku. "Jen jsem tě chtěl vidět."
Zamračil jsem se. Vidět? Mě?
"Tobě nestačilo to, jak jsem tě před odjezdem z Tampere poslal do prdele?"
"Byl jsi ve stresu ze stěhování a nemyslel jsi to tak," prohlásil Ville sebevědomě a tak zvláštně roztomile, že jsem se prostě musel zasmát.
"Ale jo, Villí, myslel!" odvětil jsem.
Zaváhal jsem jen na okamžik.
"Ne," zavrtěl hlavou. "Ani teď to tak nemyslíš."
"Ville..." zavrčel jsem. "Jak ti mám vysvětlit-"
Vyskočil z gauče, plechovku položil na konferenční stolek a najednou mi prostě seděl na klíně.
"Víš, Kristů..." zaculil se. "Chybíš mi. Šíleně mi v tom Tampere chybíš."
"Co prosím?" zamrkal jsem.
Naklonil se a přitiskl svoje rty na moje.
"HROZNĚ mi chybíš," zopakoval.
Zadíval jsem se do jeho modrých oček a došlo mi něco, co jsem si doteď zjevně odmítal připustit. Že mi není zdaleka tak protivný, jako bych si přál, aby byl. Že mi svým způsobem vlastně taky docela chybí.
A najednou jsem ho líbal já. Dlouze. A nádherně.
"Mimochodem," odlepil se ode mě nakonec, "nemáš dneska narozeniny? Co děláš doma? Neměl bys někde... slavit?"
"Zvažoval jsem to. Dokud mi někdo nezazvonil u dveří."
Nevinně se zaculil.
"Co kdybys mi ukázal svoji ložnici? Myslím, že pro tebe mám takovej... dárek..."
"Jdeš na to rychle, Villí."
"Pardon, Kristů."
"Tak pojď."
Vstal a já ho za ruku odvedl do ložnice. To mohlo být tak deset minut po páté odpoledne.
Teď je čtvrt na jednu v noci. Ville spí a ve spánku se rozkošně usmívá. A mně je definitivně dvaatřicet. Sakra, jsem to ale dědek.
Ale ten dárek byl vážně parádní...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arnýsek Arnýsek | E-mail | Web | 10. dubna 2010 v 9:19 | Reagovat

o.O Proč JÁ jsem nedostal dárek na rozeninám? *vzlyk* Mohli jsme si ho třeba s Juhou dátz vzájemně... xD
Jinak Villánek je dycky rozkošenej a s Chrisátkem skoro maximálně... *culí se*

2 alexisin alexisin | 10. dubna 2010 v 12:09 | Reagovat

Villánek zaslouží přez držtičku páč dává dárečky Christíkovi a ne mě...........ale jinak je to dokonalé

představa jak Villánek říká to svoje Kristů........já chčiju prostě

3 JuliaPohjola JuliaPohjola | 10. dubna 2010 v 16:09 | Reagovat

Ten dárek byl vážně parádní!
A ten příběh taky!
(zářící oči, co prosvětlí nejhlubší místa v oceánu)

4 hatta hatta | Web | 11. dubna 2010 v 11:28 | Reagovat

Roztomilý... XD
Jen vážně nechápu, proč si Kristů ve dvaatřiceti připadá jako dědek... XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama