Kapitola 17/18

21. listopadu 2011 v 6:00 | Arvari |  Jeden měsíc
Tak schválně, co udělá...


Když Tommi Liimatainen stoupal ve čtyři odpoledne po schodišti ve svém domě, toužil jen po jediném, po sprše. Hned potom se musel rychle sbalit a vyrazit do Helsinek. Jukka bude překvapený, až ho tam uvidí, do zítřka ho nečeká. Ale Tommi ho potřeboval vidět. Proto tak spěchal, proto i tu sekretářku vybíral tak narychlo, i za cenu, že by ji měl za měsíc zase vyhodit, kdyby se ukázala být neschopná.
Včera měl pocit, že Christus žárlí. Prostě mu to něco říkalo. Znal ho. Dobře. A jestli žárlí, znamená to, že má Tommi ještě šanci, a on se jí mínil chytit a držet a nepustit ji. Ani omylem ho nenechá utéct. Potřeboval Christuse, uvědomil si to přesně za těch pár dní bez něj.
Když skoro doslova vyběhl po schodech, zarazil se. O dveře jeho bytu se neopíral nikdo jiný, než ten, koho chtěl překvapit v Helsinkách.
"JUKKO!" vyjekl Tommi.
"Nečekám dlouho, neboj," zakřenil se Christus a odlepil se ode dveří. "Dorazil jsem asi před čtvrt hodinou. Zkoušel jsem zvonit, ale nebyl jsi doma. Doufal jsem, že dorazíš brzo."
"To docela chápu," vypravil ze sebe zaraženě Tommi. "Ježiš... Jak ses sem dostal?!"
"Vlakem. A pak pěšky, nádraží je kousek," pokrčil Christus rameny, respektive hlavně tím levým. "Lidi jsou docela milí, když máš zlomenou ruku. Jedna starší paní z vlaku mi dokonce nabízela, že mě hodí, kam potřebuju!"
"Fíha," pískl obdivně Tommi. "A... Co tě přimělo se sem rozjet, Jukko?"
"Pusť mě dovnitř, pak ti to řeknu," kývl Christus směrem ke dveřím.
Tommi se usmál a odemkl.
"Takže? Proč sem jedeš?" zeptal se Tommi, když byli oba v bytě.
Christus se kousl do rtu a udělal krok směrem k manažerovi. Stáli teď jen malý kousek od sebe.
"Žárlím," zamumlal, oči sklopené k zemi. "Naprosto regulérně žárlím. JÁ jsem ten jedinej muzikant, se kterým máš nárok spát. Mimochodem, jestli si teď vyrazíš hledat nějakýho malíře, spisovatele, zedníka nebo automechanika, zabiju tě. Jasno?"
"Ehm, víš..." odkašlal si Tommi. "Tak nějak nemůžeš vyžadovat, abych měl výhradně tebe, když tě oficiálně ani NEMÁM."
"Žárlím, Tommi," řekl Christus a zadíval se mu do očí. "Hrozně žárlím. Předevčírem jsi mi řekl, že mě miluješ, a mě z toho málem kleplo. A žárlím. Takže tak nějak předpokládám, že tě, ehm... taky miluju, Tommi."
Manažerovy oči náhle nabyly poloviny původního objemu.
"Jukko..." zašeptal.
Christus zvedl levou ruku a pohladil Tommiho po tváři. Široce se zaculil, načež manažera bez dalších okolků políbil.
Bylo to jako splněný sen. Možná ten měsíc byl nakonec přece jen pitomý nápad. Na co si to vlastně hrál? Právě tak to spolu mohli prostě zkusit a... zamiloval by se stejně.
Nejspíš.
A neměl by zlomenou ruku.
Ale, k čertu s tím...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sharlaid Sharlaid | 21. listopadu 2011 v 7:09 | Reagovat

Ale no tak, i sám velký Christus musí uznat, že bez toho ultimáta by to prostě nebyl on (a my bychom se tak nepobavily)! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama