Kapitola 2/12

9. listopadu 2011 v 6:00 | Arvari |  Forever
Čekáte, že se to rychle spraví?



Ten zásadní problém v komunikaci mezi mnou a Janim vždycky spočíval v tom, že když jsme se kvůli něčemu chytli, uražená ješitnost nedovolila ani jednomu přijít a omluvit se.
Když jsme se pohádali kvůli maličkosti, jako třeba tomu, že vinou tvůrčího záchvatu neumyl nádobí a nevynesl koš, měli jsme pár dní prostě jen tichou domácnost, načež jsme se na sebe v jednom okamžiku prostě tak nějak... vrhli, prosouložili noc, a bylo po problémech.
Jenže teď, když jsme se... rozešli, neměli jsme příležitost se na sebe vrhnout. Jani se odstěhoval ke svojí mladší sestře, a já sice dobře věděla, kde ta bydlí, ale nebyla jsem ochotná tam jít.
Protože to přece nebyla jenom MOJE vina. Já neměla vyjet, ale na druhou stranu, on mi dával důvody pro to, abych vyjela. Hodně důvodů.
Vlastně jsem nevěděla, jestli ho ještě vůbec vážně CHCI. Jestli náhodou nebudu radši, když se k sobě nevrátíme. I když jsme se rozešli tak pitomě. Chtěla jsem si to nechat uležet.
Za měsíc přišla jedna naše společná kamarádka s tím, že Janiho viděla flirtovat v baru s nějakou holkou, zdaleka ne tak hezkou jako já, podle jejích slov, ale že prý stejně měla něco do sebe.
Za další týden mi volala, že ho s ní viděla zas, a že se na ni docela usmíval.
A za další měsíc už s ní byl vidět skoro všude.
Překvapivě to bolelo mnohem míň, než jsem čekala. Když mě dokázal tak snadno vyměnit, nemělo to stejně smysl.
Jmenovala se Jenna. A, světe div se, stejně jako já byla příležitostná modelka. Nádhera, vážně nádhera.
Kdybych je aspoň nepotkávala, kdyby měli tolik slušnosti, aby nechodili tam, kde jsem se obvykle motala já, kdyby Janimu DOŠLO, že tam budu.
Když jsme se poprvé zahlédli v baru, představil nás. O mně mluvil jako o svojí KAMARÁDCE. Díky, JANNE, vážně díky, po dvou letech vztahu skončím jako tvoje kamarádka.
Kdykoliv jindy jsme na sebe jen kývli hlavou a občas se na sebe nervózně podívali. Říkala jsem si, jak jí to může nepřipadat divné.
Kdybych si aspoň nepřipadala tak divně, že já nikoho nemám. Kdybych neměla pocit, že všichni, co nás znali pospolu, teď bezpečně neví, že on už se přes to všechno dostal, kdežto já se v našem rozchodu ještě plácám, i když ani to nebyla tak docela pravda.
Když jsem si za půl roku našla Topiho (nebo spíš když on si našel mě), bylo to svým způsobem lepší.
Ale jen svým způsobem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sharlaid Sharlaid | 9. listopadu 2011 v 7:32 | Reagovat

Moc pěkná kapitola. A i když na hety moc nejsem, tahle kapitola mě k tomuhle přilákala. Tak uvidíme, jak se to vyvine dál. (Mimochodem, tohle je první ženská, která mi za hodně dlouho přirostla k srdci :-) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama