Kapitola 2/24

11. února 2013 v 6:00 | Arvari |  Přátelé
Tak jo, řeknu to rovnou. Dneska vás čeká menší, ehm... překvápko. Něco, co byste nečekali, abych tak řekla...



Věděl jsem, že můžu odejít. Protože když je naštvaný na mě, zaručeně nic neudělá sobě.
Možná jsem měl skoro i štěstí, že se tentokrát utekl schovat do ložnice, místo toho, aby po mně skočil jako minule. To jsem skončil s prokousnutým rtem, monoklem a slušnou dávkou modřin. A včera se zdál snad ještě naštvanější než před čtyřmi měsíci...
Když jsem následujícího večera uslyšel zvonek u dveří, bylo mi jasné, že je za nimi on. A bylo mi jasné, co mi jde říct.
No, v tom druhém případě jsem se poněkud... přepočítal.
Otevřel jsem. Beze slova ho pustil dovnitř. A pak jen čekal, až to řekne.
Otočil se na mě.
"Já už nechci ženskou," řekl.
"C-co?" vytřeštil jsem oči.
"Nechci ženskou," zopakoval. "Žádná ženská mě nedokáže uspokojit. Představuju si, že má její ruce, její zrzavý vlasy, když ji šukám, představuju si, že má to nádherný bledý tělo, představuju si, že cejtím to, co jsem cejtil s ní, a když mi dojde, že to necejtím, prostě se mi to nelíbí!"
Zamrkal jsem.
"O co ti jde, Japo?" zeptal jsem se. "Chceš snad, abych ti dohodil CHLAPA?"
"Ne," zavrtěl hlavou.
"Už jsem se chtěl leknout," ušklíbl jsem se.
"Udělej mi to, Jukko."
Na okamžik jako bych cítil, jak se o mě pokouší infarkt. Nemohl jsem dýchat. Jen jsem zíral před sebe, zíral NA NĚJ a hlavou se mi honila jediná myšlenka. Tohle přece nemohl říct!
"PROSÍM?!" dostal jsem ze sebe nakonec.
"Udělej mi to," zopakoval, a moje srdce bušilo tak rychle, že se muselo co nevidět zastavit. "Potřebuju to, ale nechci ženskou. A nechci ani nějakýho cizího buzeranta, já... Jsme přátelé, ne? A ty jsi bi, takže ti to NEVADÍ. Mohl bys to pro mě... udělat."
"Přeskočilo ti?!" vyjekl jsem.
"Naprosto ne," zavrtěl hlavou. "Zatím. Prosím, Jukko, udělej mi to. Nechci po tobě, aby ses nechal šukat, sakra, prostě... Klidně mi to udělej rukou, nebo mě třeba vykuř, jestli chceš, ale... Prosím..."
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne, Japo, to ne. Tohle... tohle nejde. Nevíš, co chceš."
"Prosím," kousl se do rtu. "Já jsem na dně. Prosím..."
Zavřel jsem oči. Chtěl jsem napočítat do deseti, pak je otevřít a zjistit, že se mi to všechno jenom zdá. Že mi prostě jen tak trochu přeskočilo.
A pak jsem na rtech ucítil váhavý polibek chutnající po whiskey.
Odtáhl jsem se.
"Jsi opilej," zamumlal jsem.
"Já vím," řekl tiše. "Jinak bych si o to ale nedokázal říct."
"Juho..."
"Prosím."
Upíral na mě ty svoje upřímné modré oči, a já jim nemohl nepodlehnout.
"Ložnice," řekl jsem.
Mohl jsem ho vzít za ruku a odvést ho tam, jasně. Ale on moc dobře věděl, kde ta ložnice je, ne? A brát ho za ruku by zavánělo romantikou, o kterou nestojí. Takže...
Takže jsem ho prostě následoval. Ani jsem za námi nezavíral dveře. Žádné polibky, žádné hlazení. Jen tak jsem ho strčil na postel. Rty se mu přisál na krk. Rukama vklouzl pod jeho tričko.
Japa hlasitě zavzdychal.
Žádná dlouhá předehra. Chtěl se udělat, to bylo všechno. Neměl jsem důvod být extra něžný.
Ne, že by si stěžoval. Když jsem opustil jeho krk a začal mu rozepínat kalhoty, jeho dech byl značně netrpělivý.
"Jukko," zašeptal.
Stáhl jsem mu kalhoty ke kotníkům.
"Jsi si jistej, že to-"
"NAPROSTO."
"Jen jsem se chtěl ujistit."
Olízl jsem špičku jeho penisu a užil si jeho tlumené vzdychnutí. Vzápětí jsem ho ale už vzal do úst celého, díval jsem se mu do očí, čekal na jeho reakci. Olízl si rty a prudce vydechl.
Kouřil jsem ho. Kouřil jsem ho nejlíp, jak jsem to jen uměl, protože to, že nechci být kdovíjak něžný, přece jen neznamená, že to budu dělat mizerně. Kouřil jsem ho. Hrál si s ním. A pořád pozoroval jeho obličej, sledoval, co se setká s největším úspěchem, a cokoliv, co bylo zjevně tak dobré, aby mu to rozklepalo spodní ret, jsem si zapamatoval a příležitostně zopakoval.
Prsty mi zapletl do vlasů, tahal za ně, tahal tak, že to občas i skoro bolelo, ale mně to nevadilo.
Netrvalo to moc dlouho. Sakra, ještě aby trvalo, když už čtyři měsíce abstinoval. Musel být nehorázně nadržený.
"J-Jukko," vydechl najednou. "Už budu."
"Mhm..." zamumlal jsem.
Viděl jsem mu na očích, co myslí, že udělám. Ne to, co chce, abych udělal. Jen to, co očekává. Viděl jsem to tam, a viděl jsem ten šok, když mu došlo, že přesně to neudělám.
Zasténal a prudce zaklonil hlavu.
A na chvíli nad sebou ztratil kontrolu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sharlaid Sharlaid | 11. února 2013 v 14:55 | Reagovat

Být v podobné situaci, taky bych se "bránila zuby nehty" jako Christus :-D
Nemůžu se dočkat "rána" poté a s čím dalším Jack přijde :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama